Článek
Já jsem, upřímně řečeno, spíše typ „hotel s teplou sprchou a čistým povlečením“. Ale když Honza letos na jaře přišel s nápadem, že bychom mohli strávit první červencový víkend romanticky pod stanem u Berounky, chtěla jsem mu udělat radost. Chtěla jsem být ta „cool“ přítelkyně, která se nebojí trochu nepohodlí a je pro každou legraci. A tak jsem s nadšením, které bylo z devadesáti procent hrané, souhlasila.
Honza vytáhl ze sklepa svou starou, dvacet let starou krosnu a stan, který pamatoval ještě jeho výlety se skautským oddílem. Já jsem si mezitím v outdoorovém obchodě nakoupila značkové funkční prádlo, speciální repelent s výtažky z amazonských bylin a samonafukovací karimatku, která slibovala „pohodlí jako doma v posteli“. Byla jsem připravená. Tedy, myslela jsem si to.
V pátek odpoledne jsme dorazili na krásné, tiché tábořiště u řeky. Slunce svítilo, ptáci zpívali. „Není to nádhera, Petro?“ rozplýval se Honza. „Žádný stres, žádní lidé, jen my a příroda.“ Moje první zkouška přišla hned vzápětí, když jsme začali stavět ten jeho historický stan. Návod k němu se ztratil někdy v průběhu devadesátých let a Honza se ho snažil postavit jen podle matných vzpomínek. Po hodině zápasení s plachtou, tyčkami a kolíky, doprovázeného lehkým klením, se nám konečně podařilo vztyčit cosi, co vzdáleně připomínalo stan, i když byl na jedné straně podezřele propadlý.
Když jsem si lehla na svou samonafukovací karimatku, zjistila jsem, že slibované „pohodlí jako doma v posteli“ byl jen marketingový trik. Cítila jsem pod sebou každý kamínek a kořen. Ale nechtěla jsem si stěžovat. Usmívala jsem se a tvrdila, že je to skvělé. Večer jsme si udělali oheň. Bylo to romantické. Až do chvíle, kdy se setmělo.
Se soumrakem přišli oni. Komáři. Nebylo to pár komárů. Byla to celá letka, celá armáda krvežíznivých bestií, které se na nás vrhly s bzučením, jež znělo jako nálet bombardérů. Můj drahý, ekologický repelent na ně působil asi jako svěcená voda na ďábla. Tedy vůbec. Plácali jsme se po rukou, po nohou, po obličeji. Každou chvíli jeden z nás vykřikl a zabil dalšího útočníka. Romantika u ohně se změnila v zoufalou bitvu o přežití.
Asi po hodině jsme to vzdali a zalezli do stanu v naději, že tam budeme v bezpečí. Chyba. Několik desítek těch nejprůbojnějších jedinců proniklo dovnitř s námi. Zbytek noci byl peklem. V naprosté tmě jsme slyšeli jen to příšerné, tenké bzučení u ucha. Každou chvíli jsem cítila štípnutí. Spánek byl nemožný. K tomu se přidalo zjištění, že má karimatka zřejmě uchází, a já jsem se pomalu propadala na tvrdou, studenou a vlhkou zem.
Ráno jsme se probudili, nebo spíše jsme se vynořili z polobdělého stavu, naprosto vyčerpaní, rozlámaní a pokrytí desítkami svědících štípanců. Vypadala jsem, jako bych prodělala nějakou exotickou nemoc. Ale Honza, věčný optimista, se rozhodl, že si náladu zkazit nenecháme. „Uvařím nám skvělou snídani!“ prohlásil hrdinsky. „Ovesnou kaši a čaj, to nás postaví na nohy.“
Sledovala jsem ho, jak se s vervou pustil do přípravy. Vytáhl z krosny starý, hliníkový ešus, klasiku každého trempa. Otevřel ho, aby do něj nalil vodu z lahve. A pak se zarazil. „Co to je?“ zamumlal a naklonil se nad ešus. Přišla jsem blíž, abych se podívala.
Na dně ešusu, v celé své slizké kráse, ležel obrovský, tlustý, hnědý slimák. Zřejmě si tam v noci udělal útulný hotýlek a zanechal za sebou lesklou stopu slizu.
To byla pro mě ta poslední kapka. Všechno to nepohodlí, ten nedostatek spánku, ty desítky svědících pupínků a teď tohle. Pohled na toho slimáka v našem nádobí ve mně něco zlomil. Nezačala jsem křičet ani brečet. Jen jsem se na Honzu podívala s naprosto prázdným, ledovým výrazem.
„Jedu domů,“ řekla jsem klidně a potichu. „Hned teď. Můžeš jet se mnou, nebo si tu klidně zůstaň se svými slimáky, komáry a děravým stanem, je mi to úplně jedno. Ale já jedu do sprchy, do čisté postele a na normální snídani.“
Honza viděl v mých očích, že tentokrát nežertuju. Že moje touha být „cool dobrodružnou přítelkyní“ právě zemřela krutou a slizkou smrtí. Beze slova jsme začali balit. Cesta domů proběhla v tichu.
Když jsem si doma po poledni vlezla do horké sprchy a pak si lehla do své vlastní, měkké postele, cítila jsem se jako v nebi. Náš romantický víkend pod stanem byl naprostá katastrofa. Ale večer, když jsme seděli v čistém bytě, jedli pizzu z krabice a drbali si naše štípance, začali jsme se tomu smát. Smáli jsme se tak, až nás bolelo břicho.
Došlo mi, že i když tenhle zážitek byl hrozný, vlastně nás docela sblížil. Přežili jsme spolu naši první velkou „krizi“. A vytvořili jsme si historku, kterou budeme vyprávět ještě léta. A také jsem si ujasnila jednu věc. Miluju Honzu, miluju jeho nadšení a jeho romantické nápady. Ale už nikdy, nikdy v životě s ním nepojedu pod stan. Moje představa romantiky zahrnuje střechu nad hlavou, matraci a absolutní absenci slimáků v nádobí. A v tomhle nehodlám dělat žádné kompromisy.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
