Článek
S mojí Evou (25) jsme spolu už nějaký ten pátek. Loni to na ni v práci nějak padlo, měla za sebou pár fakt hrozných zkušeností a začala z toho mít docela ošklivé úzkosti. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že dá výpověď a já (29) to finančně potáhnu sám. Naše dohoda byla jasná a pro oba fér – já budu nosit domů peníze a ona se postará o to, aby to u nás klapalo. Vaření, úklid, praní, nákupy v Kauflandu, prostě všechno. Já mám na starosti jenom odpadky a sekání trávníku před naším malým domkem.
A víte co? Fungovalo to naprosto skvěle. Přijít z práce do vypulírovaného bytu, kde to voní večeří od ženy, která je šťastnější, než jsem ji za poslední roky viděl, to je prostě k nezaplacení. Navíc měla čas o sebe pečovat a vypadala líp než kdy dřív, což bylo fajn pro nás oba, jestli mi rozumíte. Byt nemáme žádný palác, takže jí to zabralo tak dvě, tři hodinky denně. Zbytek času měla pro sebe, na koníčky, na cokoliv. Jestli to bude dočasné, nebo napořád, nechávám na ní.
Minulý týden si pozvala na večer kamarádky. Já jsem zalezl do pracovny, že si dám pár her na počítači, ať mají holky klid. Když jsem si šel do kuchyně pro pití, zaslechl jsem útržky jejich rozhovoru. Řešily naši situaci. Prý to není fér, že Eva musí všechno dělat sama, že bych měl taky přiložit ruku k dílu, jestli jsme se nevrátili do padesátých let a podobné řeči.
No dobře, ať si melou, co chtějí, pomyslel jsem si. Jejich názor mě fakt netrápí. Jenže když jsem si šel později pro něco dalšího, tyhle „návštěvnice“ se pustily rovnou do mě. Stejné nesmysly jako předtím – že jsem líný, že musím pomáhat a bla bla bla. Bylo vidět, že je Evě trapně a že s nimi nesouhlasí, ale nezmohla se na slovo.
Celou tu jejich tirádu zakončila jedna z nich větou: „Oba děláte nepořádek, tak proč by ho měla uklízet jenom ona?“
Asi jsem jim měl říct, že jim do toho nic není, a byl by klid. Ale byl jsem tak vytočený, že jsem jim chtěl ukázat, jak hloupou otázku položily. Tak jsem jim odpověděl:
„Oba potřebujeme peníze, tak proč bych je měl vydělávat jenom já?“
Po tomhle už moc nemluvily a za chvíli se poroučely. Když jsem dodělal, co jsem potřeboval, našel jsem Evu v obýváku. Brečela. Šel jsem ji utěšit, myslel jsem, že je to jen z té trapné situace. Ale ona mi řekla, že ji moje slova hrozně ranila. Že to vyznělo, jako bych si myslel, že nedělá dost, a chci, aby se vrátila do práce.
Snažil jsem se jí vysvětlit, že to byla jen řečnická otázka, abych je setřel, ale je pořád naštvaná a smutná. Teď nevím, jak ji přesvědčit, že jsem s naší dohodou naprosto spokojený a vážím si všeho, co pro nás dělá.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
