Článek
Ten vzorec byl tak pravidelný, že bych si podle něj mohla řídit hodinky. Pokaždé, když jsem jako dítě čelila nějaké výzvě nebo nezdaru, reakce mých rodičů nebyla pomoc, ale soud.
Ztratila jsem peněženku s padesáti korunami kapesného. Místo uklidnění a pomoci s hledáním přišla přednáška. „Ty jsi taková skleróza! Vždyť jsem ti říkala, ať si dáváš pozor. Co z tebe jednou bude, když si neohlídáš ani pár korun?“
Dostala jsem pětku z chemie. Místo otázky „Co ti nešlo, zkusíme se na to podívat spolu?“ přišel povzdech a diagnóza. „No jo, na tohle ty hlavu prostě nemáš. Jsi lajdák.“
Rozlila jsem na koberec sklenici Kofoly. Místo hadru a útěchy, že se nic neděje, přišel povyk. „Ty jsi takové nemehlo! Podívej se, co jsi provedla! Ten koberec byl nový!“
Nikdy nezáleželo na problému. Záleželo na tom, že jsem ho měla já. A to ze mě automaticky dělalo viníka. Nebylo to „stala se chyba“. Bylo to „ty jsi chyba“.
Tohle vás naučí jedné zásadní věci do života: nikdy, za žádných okolností, nepřiznávejte problém. Nikdy nežádejte o pomoc. Protože pomoc nepřijde. Přijde jen ponížení a potvrzení vaší vlastní nedostatečnosti. Problém se rovná stud.
A tak jsem se naučila všechno skrývat. Ve škole jsem lhala o známkách. Když jsem něco ztratila, raději jsem to potají hledala a doufala, že se na to nepřijde. Když jsem se trápila, zamkla jsem se v pokoji a dělala, že neexistuju. Domov pro mě nebyl bezpečný přístav, ale soudní síň.
Dnes je mi dvaatřicet a pracuji v marketingové agentuře. Minulý týden se jeden z mých projektů ocitl ve velkých potížích. Nebyla to úplně moje vina, ale byla to moje zodpovědnost. A moje první, instinktivní reakce nebyla jít za šéfem a říct: „Máme problém, pojďme najít řešení.“
Ne. Moje první reakce byla panika. Ledový pot na zádech a jediná myšlenka v hlavě: „Nesmí se na to přijít. Musím to nějak zamaskovat.“ Strávila jsem dva dny v šíleném stresu a snažila se to potají napravit, protože ten dvanáctiletý, vyděšený a ponížený klon ve mně mi šeptal do ucha: „Když přiznáš problém, všichni uvidí, že jsi neschopná.“
Nakonec se to samozřejmě provalilo a bylo to ještě horší. A já v té kanceláři, před svým šéfem, konečně naplno pochopila. Ten největší problém v mém životě nejsou tyhle dílčí krize. Ten největší problém je, že mě moji vlastní rodiče naučili, že je lepší shořet, než si říct o hasicí přístroj. A odnaučit se to, to je ta nejtěžší práce ze všech.
Stal se i pro vás každý problém nebo chyba okamžitým důvodem ke studu místo k žádosti o pomoc? Bojujete s pocitem, že musíte být neustále dokonalí? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste v tom sami a vaše zkušenost může pomoci ostatním.
