Článek
My jsme se tomu vždycky jen smáli. Věděli jsme, že to, co mezi námi je, je jiné. Hlubší. Bylo to absolutní, bezpodmínečné přátelství.
Prošli jsme spolu maturitou, prvními brigádami i prvními vážnými vztahy. On byl ten, komu jsem brečela na rameni, když mě nechal první kluk. Já jsem byla ta, kdo mu radil, co si vzít na sebe na první rande. A i když jsme oba měli své partnery, věděli jsme, že ten druhý je tu pro nás vždycky.
Poslední rok byl pro Michala těžký. Byl zamlklý, smutný. Věděla jsem, že se v něm něco láme, ale nechtěla jsem na něj tlačit. Čekala jsem, až bude připravený se svěřit sám.
Ten den přišel minulý týden. Pozval mě do naší oblíbené kavárny. Byl nervózní, hrál si s lžičkou a díval se všude jinde, jen ne na mě.
„Musím ti něco říct, Zuzko,“ začal a hlas se mu třásl. „Dlouho jsem se bál ti to říct, protože jsi pro mě ten nejdůležitější člověk na světě a nechci, aby se mezi námi něco změnilo.“
Chytila jsem ho přes stůl za ruku. „Míšo, víš, že mně můžeš říct cokoliv.“
Zhluboka se nadechl. „Já… já nejsem na holky,“ vydechl. „Jsem gay.“
Díval se na mě s očima plnýma strachu. Čekal na moji reakci. A já jsem udělala to jediné, co jsem v tu chvíli mohla. Pevněji jsem mu stiskla ruku a usmála jsem se.
„No, konečně,“ řekla jsem a v očích mě pálily slzy dojetí. „Myslela jsem, že mi to nikdy neřekneš.“
Ten výraz úlevy a štěstí v jeho tváři nikdy nezapomenu. Jako by z něj spadl obrovský balvan, který s sebou nosil celé roky. Povídali jsme si hodiny. Vyprávěl mi o svém strachu, o tom, jak se bál reakce okolí, rodiny. A o svém příteli, se kterým je už rok šťastný a kterého přede mnou tajil.
Na konci našeho rozhovoru mi řekl ještě jednu věc.
„Víš, Zuzko, s Petrem se budeme brát. Tedy, registrované partnerství. A já bych byl ten nejšťastnější člověk na světě, kdybys mi šla za svědka.“
V tu chvíli jsem se rozplakala naplno. Nebyly to slzy smutku. Byly to slzy štěstí a hrdosti. Hrdosti na mého nejlepšího kamaráda, který našel odvahu být sám sebou. A hrdosti na to, že právě já můžu stát vedle něj v ten nejdůležitější den jeho života.
Naše přátelství se ten den nezměnilo. Jen se ještě víc prohloubilo. Protože láska má mnoho podob. A ta naše, ta přátelská, je dost silná na to, aby unesla jakoukoliv pravdu. A já už se nemůžu dočkat, až budu stát na té svatbě a budu moct nahlas říct: „Ano, souhlasím s tím, aby se tito dva muži, kteří se milují, vzali.“ Protože to je to jediné, na čem v životě doopravdy záleží.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
