Článek
Nejdřív trochu kontextu. Moje tchyně Milena měla mého muže Marka velmi mladá. Pak se s jeho otcem rozešla a znovu vdala. S novým manželem se pak roky neúspěšně pokoušela o další dítě. Chápu, že je to pro ni citlivé téma, ale to jí nedává právo terorizovat mě.
S Markem jsme spolu šest let. Už dávno předtím, než jsme spolu začali chodit, věděl, že děti nikdy nechci. Byl to jeden z důvodů, proč mi skončil předchozí vztah. Marek to vidí úplně stejně. Děti prostě nechce. Je to naše společné, pevné a neměnné rozhodnutí.
Respektuje to Milena? Ne. Věří, že jsme se tak rozhodli společně? Samozřejmě, že ne. Podle ní jsem to já, ta zlá čarodějnice, která kazí jejího dokonalého syna a upírá jí právo na vnoučata. Pokaždé, když musím trávit čas s jeho rodinou, poslouchám ty samé otázky: „Kdy konečně dostaneš rozum?“ „Co je s tebou špatně?“ „Co budeš dělat, až ti skončí kariéra a zůstaneš sama?“ Už jsem odešla z rodinných chatů, slušně jsem je prosila, ať to neřeší. Marně.
No a včera nás Marek donutil jít na společný rodinný oběd. Tchyně, její manžel, švagrová Petra s dětmi a snoubencem. Sraz byl v poledne v jedné restauraci v centru. My jsme tam samozřejmě byli na čas. Řekli jsme jim, že ve dvě musíme odejít, protože máme jiný program. Dorazila tchyně s manželem v 1:20? Ano. Přišla švagrová s rodinou v 1:40? Jistě.
Takže už jsem seděla u stolu a vnitřně zuřila, protože jsou prostě nesnesitelní. A během dvou minut od dosednutí to začalo. Tchyně s manželem měli tu drzost zase začít s narážkami na děti. Zpočátku jsem to ignorovala. Jenže pak Marek choval svou malou neteř a Milena se na mě podívala s tím svým jedovatým úsměvem a pronesla další poznámku.
A ve mně to bouchlo. Bez přemýšlení, bez filtru, jsem na ni vyhrkla, dost nahlas: „No, Mileno, to už teď půjde dost těžko, když byl Marek před čtyřmi týdny na vazektomii.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak hlasitě jsem to řekla. Celá restaurace ztichla a otočila se k našemu stolu. Tchyně s manželem na mě zírali s takovým výrazem, jako bych Marka právě bodla příborovým nožem do srdce.
Oběd krátce nato skončil. Od té doby se neozvala. A já? Já se konečně cítím volná.
Museli jste někdy použít „jadernou variantu“, abyste ukončili toxické chování v rodině? Udělali jste něco, čeho nelitujete, i když to bylo drastické? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz.
