Článek
Prvně si pojďme říci, že roční dovolená nebyla dnešních 5 týdnů. Mladí do 30 let měli nárok na 2 týdny, což upravil zákon až v roce 1984, kdy bylo dané minimální roční volno na 3 týdny. Ty měli do té doby ti, kteří odpracovali 5 až 15 let, podle délky studia. Maximální výše 4 týdnů dosáhli lidé nad 33 let, respektive po 15 letech práce. Daleko častěji ale lidé využili celých 14 dní na jednu letní rekreaci, než aby jeli na více míst jen na pár dní. Dnes si tak dlouhou dovolenou v kuse dopřeje pouze necelá čtvrtina Čechů. I tehdy však platilo, že si na dovolenou musíme ušetřit. Běžná rodinná dovolená i tehdy stála klidně víc než dva měsíční platy.
Po krásách Česka
Od roku 1948 bylo překročení hranic tabu, na konci 50. let vycestovalo pouze pár tisíc lidí, v roce 1968 to bylo už půl milionu. Pak přišla normalizace a cestování se zase těžce omezilo. Ven mohli jen někteří, často vedla k takové dovolené velmi trnitá cesta. Řada lidí v té době volila tuzemskou dovolenou, která byla levnější a dostupnější. Velkou lásku jsme si tehdy vytvořili k chalupaření. Chaty a chalupy šli na dračku stejně jako v době covidu.
Specialitou byla firemní rekreační střediska. Kdo chtěl, mohl tam strávit dovolenou, kapacita byla ale omezená. Nejvíc jich vyrostlo okolo Máchova jezera, tehdy ale nebyly pláže plné atrakcí a stánků bylo poskrovnu. V létě to tam žilo, po zbytek roku tam lišky dávaly dobrou noc.
Vodní plochy přitahovali v létě všechny. Kromě Máchova jezera se jezdilo na Slapy, Vranovskou přehradu nebo na Lipno. Šumava v té době nabízela zimní radovánky s pár vleky a zamrzlým jezerem, v létě se jezdilo koupat, na houby a borůvky. Turistika zde byla značně omezena, dostali jste se maximálně k vojenskému prostoru Boletice a k hranici, která byla o 10 - 15 km blíž než ve skutečnosti. Za ní jste se dostali jen se zvláštním povolením, které nebylo snadné získat. O Schwarzenberském kanálu se nahlas ani nemluvilo, Plešné jezero, Plechý, Třístoličník nebo Březník jste mohli navštívit pouze na mapě.
Mezi nejčastější typ dovolené patřilo kempování. Pokud jste měli vybavení, další náklady byly opravdu nízké. Důležité bylo si předem zamluvit místo, kempy přes léto praskaly ve švech. S sebou se vezlo vše pro pohodlný pobyt, a to včetně vařiče, nádobí i samotného jídla. Něco se sice dalo dokoupit na místě, trvanlivé potraviny a konzervy ale byly jistotou, že dovolená je zajištěna. Odtud právě pramení zvyk, který nás provázel ještě léta po revoluci, kdy se i k moři jezdilo se zásobami z domova a často právě do kempu. Byli jsme prostě paštikáři. Téměř neuvěřitelné proti dnešku, kdy naprosto běžně létáme do super hotelů se službami all inclusive.
Oblíbená byla také Praha, i kdyby jen na výlet. Kromě historických památek lákala na jaře na Matějskou pouť, celoročně pak do zoo, kam se dalo už tehdy dojet po Vltavě nebo na Petřín. Tam se muselo mezi lety 1965 - 1985 pěšky. Sesuv půdy tehdy lanovku strhl a trvalo 20 let, než se znovu rozjela. Praha stála za to i kvůli metru a eskalátorům, byl to zážitek, kterým se lidé chlubili.
Cizina jen pro někoho
Ne, že byste do ciziny nemohli, ale dalo se jet jen do některých zemí. Přístupné bylo východní Německo. V Polsku u Baltu bylo příliš chladno, Rumunsko bylo poměrně dost drahé. Bulharsko bylo velmi oblíbené, do hotelu Praha tam můžete jet i dnes. Maďarsko nabídlo Balaton jako alternativu k moři. Jugoslávie pak byla takovým západem na východě. Cesty tam byly omezeny v době, kdy se Stalin a Tito nepohodli, později pak byla v kapitalistickém režimu a vyjet tam mohli jen vyvolení.
Revoluční odborové hnutí známé pod zkratkou ROH bylo v dobách socialismu vpodstatě státní cestovní kanceláří. Bylo možné od nich získat rekreaci za odměnu, tedy za vzorně vykonanou práci pro podnik, respektive stát. Kromě moře se s ROH jezdilo i na hory, nejčastěji do Vysokých Tater na Slovensku, u nás do Krkonoš. Do zkonfiskovaných vil se tam začalo jezdit už první rok po 2. světové válce. Tyto řízené dovolené se nesly tak trochu v duchu dnešních teambuildingů, zábava byla připravena animátory, ale mnohdy byla poněkud infantilní a nucená.
Do revoluce u nás bylo cestovních kanceláří pomálu. Největší byl tehdy Čedok, pro nějakou lepší dovolenou jste však museli mít známosti nebo si vystát dlouhou frontu a doufat, že na vás zbyde. Kdo měl štěstí a zájezd koupil, ale ještě zdaleka neměl vyhráno. Bylo potřeba sehnat devizový příslib pro výměnu korun na valuty. Byla daná hranice pro maximální možnou směnu. V polovině 70. let to bylo například pro Jugoslávii 150 dinárů na den, celý pobyt jste pak museli pokrýt za směnu ve výši 3000 Kč. S tím jste vyšli sotva, a i koupě zmrzliny pak byla svátostí. Peníze se proto pašovaly porůznu, česká vynalézavost je veliká.
Když jste tohle všechno vyřídili, čekali jste na výjezdní doložku. Cesta k ní vedla zdlouhavým a těžce byrokratickým procesem. Hlavní slovo měl zaměstnavatel a výbor komunistické strany. Vy jste museli donést doporučení z práce, školy, armády nebo od výboru na oddělení Správy pasů a víz. Pak už jste jen čekali a modlili se. Získání všeho byla polovina úspěchu. Na hranicích stačilo vzbudit nejmenší podezření nebo vás mohl někdo nahlásit a hned vás vrátili zpět. Prohledávání věcí nebo i rozebrání některých částí auta bylo běžnou praxí.
Dnešní dovolené jsou proti tomu pohádka. Vysněnou dovolenou si koupíte klidně doma na gauči, vybírat můžete ze stovek letovisek po celém světě. A i když budeme pro svět už vždycky „paštikáři“, umíme si dovolenou opravdu užít, a to je to nejdůležitější teď stejně jako před lety.
Zdroje:
1) Dovolená v socialismu: ROH byla největší cestovkou
https://medium.seznam.cz/clanek/poliscope-letos-jen-jednou-k-mori-o-cem-by-se-vam-za-socialismu-ani-nesnilo-69703
2) Dovolená za socíku: Na zájezdy se šetřilo léta
https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/dovolena-za-sociku-historie-cedok-zajezdy-katalogy-rozhovor-svatopluk-rada.A240703_112231_kolem-sveta_hig
