Článek
V letech 1992-1995 přijala Aliance několik klíčových rozhodnutí, která vedla k zapojení námořních sil NATO ve spolupráci s Evropskou unií, jejichž cílem bylo monitorovat a následně prosazovat embargo a sankce OSN v oblasti. Posléze šlo také o prosazování bezletové zóny OSN nad Bosnou a Hercegovinou.
Severoatlantická aliance rovněž v následujícím období poskytovala úzkou leteckou podporu Ochranným silám OSN (UNPROFOR). Tato rozhodná akce NATO na podporu OSN v bývalé Jugoslávii spolu s rozhodným diplomatickým úsilím přerušila obléhání Sarajeva a vedla k realizaci příměří a umožnila dosažení řešení konfliktu na podzim roku 1995.
Situace nicméně zůstávala i nadále značně nestabilní a k ukončení násilností nemělo dojít. NATO vedlo mírovou misi pod mandátem OSN. V souvislosti s podpisem mírové dohody začal postupný proces uvolňování některých sankcí. Po ukončení zbrojního embarga OSN v létě roku 1996 byla pozastavena probíhající operace Sharp Guard, jejímž cílem bylo právě vynucování tohoto embarga. Přestože však byla operace pozastavena, nebyla nikdy ukončena. NATO bylo připraveno obnovit operace, pokud budou v souladu s Radou bezpečnosti OSN sankce znovu zavedeny.
Konflikt v Kosovu
Po období relativní stability však vypukly násilnosti v oblasti dnešního Kosova. Od února 1998 probíhaly střety mezi srbsko-černohorskými silami (Svazové republika Jugoslávie) a Kosovskou osvobozenecké armády. Nedílnou součástí tohoto konfliktu byly i útoky na civilní obyvatelstvo a snahy o realizace projektů sociálního inženýrství na etnickém základě. Pro Evropu šlo o největší koncentraci zločinů tohoto typu od konce druhé světové války.
Jako v případě prakticky každého konfliktu na etnickém základě, i v tomto případě není možné jednoznačně určit jeho počátek nebo označit jednu stranu za viníka jeho vzniku. Stejně tak je pravdou, že zločinů se v průběhu konfliktu dopouštěly obě strany. Navyšování počtu jugoslávských sil mělo ale za následek stále častější masakry kosovského civilního obyvatelstva a v polovině roku 1998 již počet obětí narůstal skutečně dramaticky, mrtví se počítali na stovky a vyhnaní na stovky tisíc.
Představitelé Evropské unie, NATO, OSN, USA i dalších států se pokoušeli nalézt diplomatické řešení. Všechny schůzky mezi představiteli Jugoslávie a kosovských Albánců ale skončily krachem. Napětí se stupňovalo, Jugoslávie hodlala mobilizovat a poslat do Kosova další desítky tisíc mužů. Zprávy současně mluvily o dalších a dalších masakrech kosovských vojáků i civilistů. Nad oblastí se vznášel přízrak nové Srebrenice.
Zásah NATO v Kosovu
Situace tedy spěla k tomu, že vojenský zásah je nevyhnutelný k tomu, aby bylo zabráněno genocidě kosovských Albánců, neboť ze srbské strany přibývalo útoků, masakrů a docházelo k navyšování množství sil. I mnozí kritici právního rozměru zásahu přiznávají, že zásah byl legitimní z hlediska morálního a skutečně byl rozhodujícím faktorem ve snaze o zabránění „další Rwandě“.
Jak je to ale s oním právním rozměrem? Rada bezpečnosti OSN v září 1998 jednomyslně odhlasovala požadavek na zastavení srbských útoků na civilní obyvatelstvo v Kosovu a nařídila stažení srbských bezpečnostních sil, které útoky vedly. Následovat měla další rezoluce, která by NATO zmocnila k vynucení odhlasovaných požadavků. Tato rezoluce byla ale blokována Ruskem a Čínou. Celá situace se tak dostala do jakéhosi právního vakua. OSN sice souhlasila, že Jugoslávie musí ukončit své útoky, ale byla (nikoliv poprvé a naposled) naprosto bezzubá ve vynucování svých požadavků.
Po dlouhé sérii diplomatických jednání a mnoha nereálných zprávách o možném diplomatickém průlomu, ke kterému ovšem nedošlo, odhlasovala Severoatlantická rada 13. října 1998 aktivaci sil NATO a pověření jeho velitele zahájit letecké údery proti jugoslávským cílům.
Letecké údery proti jugoslávské infrastruktuře 10. června, jakmile uzavřelo vojensko-technickou dohodu se Svazovou republikou Jugoslávie. Téhož dne rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 přijala podobu politického řešení zahrnujícího okamžité ukončení násilí a stažení jugoslávských vojenských, policejních a polovojenských sil i rozmístění mezinárodních sil s významnou účastí NATO.
Je tedy patrné, že OSN akceptovala aktivitu NATO, která byla koneckonců zcela v souladu s požadavky schválenými Radou bezpečnosti v září 1998. Všechny další pokusy o kriminalizaci jednání NATO v dalších letech byly ze strany OSN jednoznačně odmítnuty. I to lze chápat jako souhlas OSN s akcí NATO.
Závěr
Na příkladu Kosova je vidět patrný posun v chápání mezinárodního práva. Na první místo se dostávají lidská práva, která převyšují práva států. To je narativ, který platí dodnes, a který především dává velmi dobrý smysl.
Právní experti se mohou přít o detailech mezinárodních smluv, nejdůležitější ale musí být vždy lidé. Rozhodná akce NATO napomohla zabránit režimu Slobodana Miloševiče v brutální perzekuci kosovských Albánců v mnohem větším měřítku, než v jakém k ní došlo. A to je ten nejdůležitější výsledek letecké operace NATO.
Zdroje
1) NATO, the UN, and the Use of Force
2) Final Report to the Prosecutor by the Committee Established to Review the NATO Bombing Campaign Against the Federal Republic of Yugoslavia
3) NATO's role in Kosovo
