Článek
Událost se odehrála 19. června, respektive v noci z 18. na 19 června roku 1945 u obce Horní Moštěnice, která se nachází u Přerova, na návrší Švédské šance. Důsledky byly tragické, zavražděno zde bylo 265 karpatských Němců, Maďarů a Slováků, včetně žen a dětí.
V té době již několik týdnů žil svět v míru, druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945 kapitulací Německa, po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki kapitulovalo 2. září téhož roku i Japonsko.
O to překvapivějším se stal akt krvavé msty, o kterém se však dlouhou dobu veřejně téměř nehovořilo. Oběťmi se stali civilisté, kteří se na konci války vraceli domů, kde plánovali začít nový život. Ti byli z rozhodnutí německých úřadů v roce 1944 přesunuto do Sudet a v osudném létě roku 1945 tak vlakem mířili nazpět na Slovensko, do obce Dobšiná a dalších vesnic. Jejich vlak se zastavil právě na přerovském nádraží.
Ve stejnou dobu z Prahy dorazil shodou okolností i další vlak, v němž seděli příslušníci 17. pěšího pluku československé armády, kteří přijeli ze slavnostní přehlídky do Petržalky. Tomu velel důstojník Bedřich Smetana. A také poručík Karol Pazúr, mimo jiné někdejší člen Hlinkovy gardy, který bojoval i v Sovětském svazu na straně Německa, než padl do zajetí.
Pozornosti vojáků transport neunikl. Oběti byly odvlečeny na kopec nad Přerovem, musely také svým vrahům odevzdat peníze, šperky, vkladní knížky a doklady. Pod velením poručíka Karola Pazúra, který patřil k Obrannému zpravodajství (OBZ), následně vojáci zadržené postříleli.
Na Švédských šancích přišly o život i děti
Pazúr lživě tvrdil, že v transportu jsou příslušníci SS, kteří mají na svědomí zvěrstva a pro vraždění tak ostatní přesvědčil. Dnes prameny poukazují na to, že mezi vojáky se nacházeli i slovenští příslušníci 17. pluku původem ze Spiše, kteří některé repatrianty znali. A poukázali na to, že se někteří z nich měli provinit v době Slovenského národního povstání.
Ačkoli většina z vyslýchaných předložila doklady o bezúhonnosti a někteří s sebou měli i dobrozdání o tom, že Slovenské národní povstání podporovali, nijak je to neuchránilo. Pazúr je obvinil ze spolupráce z nacisty, dal sestavit popravčí četu a vydal nemilosrdný rozkaz: Zastřelit všechny gestapáky.
Ušetřen tehdy nezůstal nikdo včetně dětí, které musely navíc přihlížet zastřelení rodičů. Nejmladším obětem bylo jen několik měsíců. Dospělí se modlili a děti plakaly, líčí hrůzný výjev autentické svědectví. Ostatně sám Pazúr podle dobových zpráv postřílel několik nemluvňat. Hrob o velikosti 17 × 2 × 2 m se naplnil a vrazi spokojeně odcestovali do Bratislavy.
Příčiny masakru možná nebyly náhodou
Jaké byly vlastně skutečné příčiny celého masakru? Ostravský historik Tomáš Staněk za tím vidí prakticky výhradně jen sadistické sklony Karola Pazúra. Toho ostatně historikové označují jako bezcitného kolaboranta, který dokázal přežít v každém režimu.
Dnes ovšem odborníci připouštějí i variantu, že za masakrem mohla stát i dohoda s některým z nadřízených. Podle poznatků, které shromáždil o události historik Jan Urban, lze usoudit, že se jednalo o akci cílenou.
Jak podotýká historik František Hýbl, o život zde společně s karpatskými Němci přišli i slovenští železničáři, kteří se k transportu připojili, aby se dostali dříve domů. A snad jen tuto událost můžeme považovat za spíše nešťastnou shodu okolností.
Hýbl se současně kloní k názoru, že vraždění mělo příčiny zištné. O karpatských Němcích totiž kolovaly zvěsti, že mají s sebou cennosti včetně zlata.
Komunistický režim pomstu tutlal
Poručík Pazúr byl původně za svůj čin odsouzen k sedmi letům odnětí svobody. Trest se mu zdál nepřiměřeně vysoký a odvolal se. Odvolání však podal i vojenský prokurátor Anton Rašla, který pro Pazúra naopak požadoval trest smrti.
Výsledný verdikt nakonec zněl dvacet let ve vězení. Tento trest ale bestiální vrah nikdy neabsolvoval, jelikož dostal milost od prezidenta Gottwalda. Za mřížemi tak strávil jen zhruba rok. Tehdejší Státní bezpečnost v Pazúrovi právem viděla jistý „potenciál“ oddanosti režimu.
Masakr na Švédských šancích se tak stal jednou z největších tragédií našich poválečných dějin. V očích komunistického režimu se z něj však podle historiků stalo ideologicky a politicky nežádoucí téma. A to i přesto, že je co do počtu obětí srovnatelný se smutně proslulým vražděním v Lidicích.
Už v létě 1947 v moravské mutaci Svobodného slova a časopisu Čas vyšly první články na toto téma. Nicméně autora článku, jímž byl bývalý strážmistr Svoboda, začala vyšetřovat Státní bezpečnost. Díky olomouckému státnímu zástupci Františku Doleželovi se do věci následně vložila přerovská kriminální služba.
Ta ale nesměla vyslýchat vojenské osoby, proto výslechy vedla i vojenská prokuratura. Snahám o zastavení vyšetřování se poté postavil už jednou vzpomenutý bratislavský vojenský prokurátor Anton Rašla. Po únorovém puči bylo vše jinak.
Česko se teprve učí vyrovnávat s masakrem
Někdejší režim dění u Přerova desítky let úporně tutlal a k objasnění okolností masakru tak mohlo dojít až po revoluci. Významně k tomu především přispěl už zmíněný historik František Hýbl. Téměř zapomenutou tragédii přiblížil i širší veřejnosti ve své knize nazvané Krvavá noc na Švédských šancích nedaleko Přerova. A připustil v rozhovoru pro server iDnes, že při psaní mu jednoznačně lehko nebylo.
Druhým významným počinem se stal také objev, který byl v roce 2016 učiněn na olomouckém hřbitově. Našly se zde pozůstatky zavražděných žen a dětí. Pietně tak byly přemístěny do Přerova, konkrétně do kaple na zdejším hřbitově. Právě na přerovském hřbitově nalezli místo svého posledního odpočinku tehdy zavraždění muži. Po plných 72 letech tak mohli teprve všichni mrtví v míru spočinout vedle sebe.
Teprve novodobá historie tak dokázala do určité míry s tímto smutným milníkem „zúčtovat“. V roce 2018 byl na místě vztyčen čtyřmetrový kovový kříž, který má na sobě znázorněny průstřely a je ozdoben trnovou korunou. Jedná se o dílo uměleckého kováře Jiřího Jurdy.
Nejčerstvěji v roce 2023 si dále připomněli zástupci města, ale i maďarského, německého a slovenského velvyslanectví či Karpatsko-německého spolku výročí masakru. Mimo to se výroční vzpomínkové akce zúčastnili také příbuzní zavražděných.
Zdroje
1) Historik o švédských šancích
2) Památka zavražděných karpatských Němců
3) Masark na Švédských šancích
4) Příběh Františka Hýbla
