Článek
Falklandské ostrovy
Falklandské ostrovy, španělsky Malvíny, leží asi 480 km východně od jihoamerického pobřeží a asi 1200 km severně od Antarktidy. Celková rozloha tohoto souostroví je 12 000 km čtverečních a tvoří jej dva velké a několik stovek menších ostrovů a ostrůvků. V průběhu historie se ve vlastnictví Falkland střídaly velké evropské mocnosti. Souostroví bylo objeveno Angličany, první kolonie byla francouzská, poté zde vládli Španělé a na několik let do konce i tzv. spojené provincie Jižní Ameriky. V roce 1833 je vystřídala Velká Británie, když získala nadvládu nad souostrovím. Z pohledu jihoamerických států, především Argentiny, byla však britská přítomnost považována za okupaci. A tento fakt stál na počátku války Falklandské ostrovy.
Pro Velkou Británii byly Falklandy důležitou stanicí na námořních trasách vedoucích z oblasti Tichého oceánu do Atlantiku nazpátek. Falklandy sloužily velrybářům, obchodnímu loďstvu i královskému námořnictvu. Vojenský význam měly Falklandy i během dvou světových válek. Za té první se u falklandských ostrovů odehrála bitva mezi britským a německým námořnictvem.
Falklandské ostrovy zůstaly pod britskou nadvládou i po druhé světové válce a fungovaly ve stejném režimu jako dnes, tedy tak, že se jedná o zámořské území Spojeného království s vlastní nezávislou samosprávou a vládou Velké Británie jakožto garanta bezpečnosti a tvůrce zahraniční politiky. Hlavním městem Falklandských ostrovů je Port Stanley, který má dnes asi 3600 obyvatel. V roce 1982, kdy propukla válka o Falklandy, žilo na celém souostroví 2 229 obyvatel.
Předehra k válce
Neshody ve vnímání postavení Falkland byly zdrojem napětí mezi Argentinou a Velkou Británií po dlouhou dobu. V roce 1965 dokonce OSN vyzvala obě země, aby své spory urovnaly. V průběhu let probíhala řada jednání, která však dosáhla jen velmi malého pokroku. Obyvatelstvo ostrovů bylo jasně probritské, Argentina však odmítala cokoliv jiného než svoji plnou suverenitu nad ostrovy, zatímco Velká Británie si byla jista svým nárokem na toto území, a navíc jej považovala za významný prvek své obchodní politiky v Jižní Americe. Jediným reálným výstupem z jednání tak bylo zavedení letecké linky mezi Falklandy a Argentinou a také monopol, který dostala argentinská těžařská společnost YPF na těžbu ropy v oblasti ostrovů.
Napětí okolo falklandských ostrovů však stále narůstalo. V roce 1980 navrhla Velká Británie změnu statusu ostrovů s tím, že by je Velká Británie měla na dalších devadesát let pronajaté. Tento návrh však odmítali jak sami obyvatelé ostrovů, tak Argentina, která byla ochotná akceptovat pronájem s maximální délkou deseti let. Již v této době si britská vláda uvědomovala, že argentinská invaze na ostrovy je zcela reálná.
V sedmdesátých a osmdesátých letech vládla v Argentině vojenská junta, kterou od roku 1981 vedl generál Leopoldo Galtieri. Dalším významným členem byl admirál Jorge Anaya. Právě on byl hlavním hlasem volající po vojenském řešení. V invazi viděl možnost odvrácení pozornosti obyvatel od ekonomických problémů země a k povzbuzení jejich vlasteneckého cítění. Současně si byl jistý, že Velká Británie nezareaguje vojensky.
Dne 19. března 1982 vztyčila skupina argentinských obchodníků za pomoci námořní pěchoty argentinskou vlajku na jednom z ostrovů a 2. dubna 1982 vydala argentinská junta konečný rozkaz k plnohodnotné invazi na Falklandské ostrovy.
Falklandy jsou nejvzdálenějším zámořským Velké Británie.
Průběh války o Falklandy
Argentinské síly započaly svoji operaci Rosario hned 2. dubna 1982. Guvernér Falklandských ostrovů se pokusil zorganizovat obranu ostrova. K té však bylo možné využít pouze 68 příslušníků britské námořní pěchoty, jedenáct námořních hydrografů a dvacet tři dobrovolníků z řad obyvatel ostrova. Minimální počet obránců a jejich lehká výzbroj nemohli samozřejmě vydržet dlouho a guvernér Rex Hunt proto po krátkém, byť tvrdém odporu nařídil kapitulaci.
Britská vláda začala připravovat posílení ostrovů již po událostech z konce března. Mezi plavidly, která se měly do jižního Atlantiku přesunout, byly především dvě jaderné ponorky Splendid a Spartan. Na mítincích s ministerskou předsedkyní dával velitel britského námořnictva admirál Sir Henry Leach jasně najevo, že v případě argentinské invaze by Británie měla odpovědět vojensky a vyslat ostrovům na pomoc celý operační svaz.
Britové se o invazi dozvěděli z krátké komunikace s kanceláří guvernéra a novináři BBC se také spojili s radioamatéry na ostrovech, kteří potvrdili přítomnost argentinských ozbrojených sil. Britská premiérka Margaret Thatcherová věrna své povaze dala na radu admirála Leache a rozhodla o tom, že Británie bude své území bránit silou. Dne 6. dubna začal fungovat válečný kabinet, kterému samozřejmě předsedala, a který se scházel denně.
Okupaci ostrovů dostal na starost 25. pěší pluk argentinské armády o síle necelých 700 mužů. Ve chvíli, kdy bylo jasné, že Britové se budou bránit a hodlají vyslat námořní operační svaz a také pozemní síly, byla ale argentinská přítomnost významně posílena a celkově činila 13 000 mužů. Většinou šlo však o brance s nepříliš dobrým výcvikem.
Britové mezitím narychlo skládali síly, které jim měly navrátit Falklandy zpět. Jádro operačního svazu tvořily dvě letadlové lodě Invincible a Hermes, osm torpédoborců, šestnáct fregat, šest ponorek a několik dalších menších plavidel. Na cestu se vydaly i zrekvírované velké transportní lodě Queen Elizabeth 2 a Canberra, na jejichž palubách byli vojáci 5. pěší brigády a tří brigád tzv. Commandos.
Ani tato na první pohled velká síla však nemusela na splnění úkolu stačit. Podle analýzy, kterou v tu dobu zpracovalo americké námořnictvo, mělo být pro Brity znovudobytí Falkland velmi obtížné až nemožné. Analýza zmiňovala především argentinskou převahu ve vzduchu nebo fakt, že Britové postrádali letouny včasné výstrahy. Hrozbu představovala také argentinská flotila.
V době, kdy britská flotila mířila přes Atlantik, se americký ministr zahraničí Alexander Haig pokusil o diplomatické působení na obě strany avšak postoje obou stran byly neoblomné. Argentinská junta nebyla ochotná přijmout nic jiného než plnou suverenitu a Margaret Thatcherová dostávala své přezdívce a jako Železná lady trvala na tom, že Británie bude Falklandy bránit. Spojené Státy poté podpořily Velkou Británii, ale neposkytly jí žádnou vojenskou pomoc.
Jako první se vylodili příslušníci speciálních britských jednotek na ostrově Jižní Georgia. Argentinská ponorka, která místní posádce přinesla zásoby byla britskými letadly poškozena natolik, že jí posádka musela opustit a argentinská posádka na ostrově se vzdala.
V následujících dnech se do oblasti přiblížila argentinská flotila, která však utrpěla obrovskou ztrátu, když britská letadla 2.května 1982 potopila lehký křižník generál Belgrano. O dva dny později se naopak Argentincům povedlo potopit britský torpédoborec HMS Sheffield.
Hlavní britský protiútok započal 21.května, když se v zátoce San Carlos vylodilo 4000 mužů. Druhý výsadek následoval prvního června, kdy se přidalo dalších 5000 vojáků. Dne 11. června 1982 dosáhly britské síly hranice města Port Stanley. Po třídenních bojích o něj se argentinské jednotky vzdaly a válka o Falklandy skončila. Celkový účet pro argentinskou stranu zněl 649 mrtvých, více než 1000 zraněných a 11 000 zajatých. Britové ztratili 258 mužů, necelých 800 jich bylo zraněných a přes sto zajatých.
Dopady války
Britští vojáci se domů vrátili jako hrdinové a Margaret Thatcherová si upevnila pozici v britské politice. Argentinská vojenská junta porážku naopak neustála a do roka byla nahrazena civilní vládou. Během války bylo položeno na 20 000 min, jejichž likvidace byla dokončena teprve v roce 2020. Vztahy mezi Velkou Británií a Argentinou se vrátily do normálu v roce 1989. V roce 1994 přijala Argentina novou ústavu. Její součástí je věta, že Falklandy jsou nedílnou součástí Argentiny… alespoň tedy na papíře.
1) A Short History of The Falklands Conflict
2) The Falklands War: why did it happen?
3) Falklands 1982
4) Bitva o Falklandy
