Článek
Poúnorová perzekuce vysokých důstojníků armády
Když v únoru 1948 komunisté úspěšně dokončili státní převrat a získali absolutní moc v tehdejším Československu, začali se okamžitě zbavovat lidí, kteří pro ně mohli představovat hrozbu. S tlakem na ně započali již před únorem, poté však nabylo pronásledování obřích rozměrů.
V hledáčku totalitního aparátu se ocitli mimo jiné vysocí důstojníci prvorepublikové armády, legionáři a lidé, kteří sloužili během druhé světové války v západních armádách, případně nevykazovali dostatečnou loajalitu novému totalitnímu režimu. Komunistický režim viděl v lidech, kteří byli schopni pozvednout zbraň proti jiné totalitě a lidech, kteří v sobě nesli ideály masarykovského Československa velkou hrozbu. Mnoho z nich za ně potom položilo život. Patří k nim i generálové Heliodor Píka a Karel Kutlvašr.
Generál Heliodor Píka
Příběh Heliodora Píky začal stejně jako příběh mnoha dalších legionářů. Narodil se v roce 1897 nedaleko Opavy a ihned po ukončení gymnaziálních studií byl v roce 1915 odveden. Na frontu se dostal v roce 1916, poměrně záhy byl však zajat ruskými jednotkami. Velmi brzy poté se přihlásil do Československých legií v Rusku. Do bojů na ruské frontě však již nezasáhl a v roce 1917 byl převelen do Francie. V řadách 33. československého střeleckého pluku působil jako zdravotník. V této roli se vyznamenal při těžkých bojích u Terronu a v dalších bitvách. Po skončení války a vzniku Československa musel svoji nově vznikající zemi bránit i ve válce s Polskem a posléze také na Slovensku v bojích proti Maďarsku.
Heliodor Píka spojil svoji další kariéru s Československou armádou a v meziválečném období zastával řadu funkcí ve štábech, a dokonce byl v roce 1932 jmenován vojenským atašé v Rumunsku, které bylo v té době klíčovým spojencem Československa. Po okupaci opustil republiku a uprchl do Londýna. Odtud ho Edvard Beneš opět vyslal do Rumunska, kde měl organizovat československé uprchlíky.
Po napadení Sovětského Svazu nacistickým Německem začali v Rusku vznikat československé jednotky. Velitelem mise Československé armády v Moskvě se stal právě Heliodor Píka. V této pozici Píka velmi úzce spolupracoval s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou, budoucím Ministrem vnitra a posléze prezidentem republiky, který se později ke svému starému spolubojovníkovi otočil zády i v té rozhodující chvíli.
Již od začátku svého působení v Moskvě hlásil Heliodor Píka prezidentu Benešovi, že Sovětský Svaz nemá za cíl obnovení Československa coby svobodného státu, a naopak jej bude chtít získat pod svůj vliv. Jakožto voják a politik věrný první republice se dostal do konfliktu se zástupci KSČ Klementem Gottwaldem a Václavem Kopeckým. V prvních letech svého působení v Moskvě byl Píka schopen ve spolupráci s Ludvíkem Svobodou bránit pronikání politických vlivů do vojenských jednotek. Posléze již však sovětské velení jednalo téměř výhradně s Klementem Gottwaldem a Píka prakticky ztratil vliv.
Po válce byl Píka členem československé delegace na pařížské konferenci, a zastával pozici náměstka náčelníka generálního štábu. Ihned po únorovém převratu byl zatčen a vyhozen z armády. Následně byl ve vykonstruovaném procesu obviněn a odsouzen za špionáž a velezradu. 29. ledna 1949 mu byl sdělen rozsudek v podobě trestu smrti oběšením, který byl následně vykonán. Funkci ministra obrany, který mohl udělit milost, vykonával v té době Ludvík Svoboda. Po popravě nebylo tělo generála Píky předáno jeho rodině ani jí nebylo sděleno místo, kde je pohřben. Místo jeho odpočinku není známo dodnes.
Ve stejnou dobu byl zatčen i syn generála Píky Milan, který za války bojoval v řadách britského letectva a odsouzen byl k trestu vězení. Částečné rehabilitace se generál Píka dočkal v době uvolněných poměrů na jaře roku 1968. Po invazi sovětských vojsk se však jméno generála Píky nemohlo ani nadále zmiňovat a teprve po revoluci 1989 se dočkal plné rehabilitace. V roce 1991 mu byl prezidentem Václavem Havlem posmrtně udělen Řád Milana Rastislava Štefánika a byl povýšen do hodnosti armádního generála. V současné době nese jméno Heliodora Píky 53.pluk průzkumu a elektronického boje armády České republiky.
V roce 2001 byl soudem odsouzen poslední žijící účastník vykonstruovaného procesu, tehdejší prokurátor Karel Vaš. Za vraždu mu bylo vyměřeno 7 let věznění, trest však nikdy nenastoupil, neboť byl rozsudek zrušen kvůli promlčení.
Rozsudek obsahující trest smrti. Muzeum Jáchymov, umístěné v královské mincovně, expozice jáchymovských lágrů.
Generál Karel Kutlvašr
Životní příběh Karla Kutlvašra započal v roce 1895. Brzy po studiích na obchodní škole začal pracovat u firmy zabývající se exportem zemědělských strojů. Díky tomu jej začátek války v roce 1914 zastihl na administrativní pozici v Kyjevě. Hned po začátku války proto mohl Karel Kutlvašr vstoupit do nově se formující České družiny, která tvořila jádro pozdějších legií.
S legiemi prošel většinu jejich bitev na východní frontě včetně bitvy u Zborova, kde byl raněn. Postupně stoupal i na hodnostním žebříčku, byl velitelem praporu, zástupcem velitele pluku, a nakonec i definitivním velitelem 1. pluku. Po válce zůstal stejně jako mnoho jiných legionářů v armádě a v roce 1928 ve věku pouhých 33 let dosáhl na generálskou hodnost. V době mnichovské krize velel obraně Orlických hor.
Po obsazení Československa vojsky nacistického Německa se zapojil do odbojové činnosti a hrál aktivní roli v největší odbojové organizaci „Obrana národa“. S blížícím se koncem války jej velitel vojenských jednotek na území Čech v roce 1945 František Slunečko jmenoval velícím důstojníkem oblasti Praha. Tím se stal z generála Kutlvašra vojenský velitel Pražského povstání.
Rozhodující okamžik přišel odpoledne 8. května, kdy generál Toussiant složil do rukou generála Kutlvašra kapitulaci německých vojsk výměnou za volný průchod směrem na západ, kde se hodlal vzdát anglo-americkým vojskům. Generál Kutlvašr tak coby velitel povstání osvobodil Prahu od německé přítomnosti ještě před příchodem prvních sovětských jednotek. A právě to mu Sověti a jejich komunističtí přisluhovači nemohli zapomenout.
Karel Kutlvašr byl na sovětskou žádost stažen z aktivní služby již v létě 1945. Poté se díky intervenci prezidenta Beneše do služby vrátil, ale po únorovém puči byl jeho osud zpečetěn. V prosince 1948 byl zatčen a v dalším vykonstruovaném procesu byl za velezradu odsouzen na doživotí. Prošel věznicemi na Mírově a v Leopoldově a když v roce 1960 po amnestii opustil vězení, byl ve velmi špatném zdravotním stavu. Za zmínku stojí i fakt, že byl režimem vězněn společně s německým generálem Toussiantem, který právě jemu složil v květnu 1945 do rukou kapitulaci.
Vzhledem k naprosto nedostatečnému důchodu, který mu byl vyměřen pracoval krátce jako noční hlídač, ale jeho vězením podlomené zdraví jej definitivně zradilo v říjnu 1961. V roce 1968 byl částečně rehabilitován, plného docenění se ale dočkal až po listopadové revoluci v roce 1989. Karel Kutlvašr je nositelem Řádu bílého lva z roku 2017 a povýšen byl in memoriam do hodnosti armádního generála.
Zdroje:
1) Karel Kutlvašr
2) Genrál Heliodor Píka
