Článek
Po měsících plánování a zařizování hlídání jsme si s manželkou Janou konečně vyrazili na večeři. Těšili jsme se na klidný večer ve dvou v jedné z našich oblíbených restaurací, na místo, kam chodíme jen při výjimečných příležitostech. Atmosféra byla dokonalá – tlumená světla, tichá hudba, skvělé jídlo. Všechno nasvědčovalo tomu, že to bude jeden z těch večerů, na které se dlouho vzpomíná. A svým způsobem i byl, i když z úplně jiných důvodů.
Když večer končil a my jsme dopili poslední sklenku vína, požádal jsem o účet. Servírka, která nás do té doby obsluhovala profesionálně, i když trochu neosobně, přinesla desky. Vložil jsem do nich svou platební kartu. O chvíli později se vrátila k našemu stolu. Její postoj byl jiný. Napjatý. Místo aby desky tiše položila, nechala je dopadnout na stůl s hlasitým klapnutím. Pak dostatečně nahlas, aby se otočilo i pár lidí od vedlejších stolů, pronesla jediné, ledové slovo: „Zamítnuto.“
Cítil jsem, jak mi do tváří stoupá horkost. Trapas. Snažil jsem se o úsměv a řekl, že to je asi nějaká chyba. Vytáhl jsem z peněženky jinou kartu, firemní. Zatímco jsem tu první uklízel, ona se ani nehnula. Jen tam stála, s rukama v bok, a probodávala mě pohledem, jako bych se chystal utéct bez placení. „Je všechno v pořádku?“ zeptal jsem se, protože to ticho bylo nesnesitelné. S posměšným úšklebkem odpověděla: „Když teď půjdu a zkusím tuhle, budete tu ještě sedět, až se vrátím?“
V tu chvíli jsem ztratil řeč. Moje žena se trapně ošívala. Její otázka byla tak nehorázná, tak urážlivá. Zeptal jsem se jí, jestli si myslí, že její tón je vhodný pro komunikaci se zákazníky. Odpověděla: „Zákazníkem jste, až když zaplatíte.“ Požádal jsem, aby zavolala svého nadřízeného. Jen se ušklíbla. „Manažer je zaneprázdněn. Budete to muset vyřešit se mnou.“
Odešla s mou druhou kartou. Vrátila se, na tváři vítězný výraz. Hodila na stůl účtenku k podpisu. „Tak tahle náhodou fungovala. Omlouvám se za to nedorozumění,“ zamumlala s důrazem plným sarkasmu.
Poděkoval jsem jí a vzal si desky. Náš účet činil 2117 korun. Obvykle dávám spropitné kolem patnácti procent, takže by to bylo přes tři sta korun. Díval jsem se na tu účtenku, na to číslo. A pak jsem si vzpomněl na její pohrdavý pohled, na její urážlivé poznámky, na to ponížení. Můj vztek se proměnil v chladnou preciznost. Vzal jsem pero a do kolonky pro spropitné jsem napsal „3 Kč“ a jako celkovou částku „2120 Kč“. Nebyla to otázka peněz. Byla to otázka principu. Důstojnosti.
Podal jsem jí desky zpět a začali jsme se zvedat k odchodu. Zastavila nás. „To si děláte srandu?“ zeptala se nevěřícně. „Vy mi opravdu nenecháte žádné dýško?“ Odpověděl jsem: „Ne. Byla jste na mě hrubá.“ V očích se jí objevily slzy vzteku. „Ale já z těch dýšek žiju! Musím se dělit s kuchyní! Víte, že jsem teď v podstatě zaplatila za to, abych vás mohla obsluhovat?!“ Podíval jsem se na ni a klidně jsem řekl: „Tak v budoucnu byste možná neměla být tak hrubá.“
Cestou domů se se mnou Jana hádala. Myslí si, že jsem se zachoval jako hulvát a měl jsem jí nechat alespoň stovku, abychom se vyhnuli scéně. Já si ale stojím za svým. Nebudu platit za to, aby mě někdo urážel.
Pro pořádek, zavolal jsem do své banky. Karta byla dočasně zablokována kvůli podezření na podvodnou transakci, což se občas stává. Vše jsem vyřešil. Nebyla to tedy moje chyba. Přesto teď kvůli tomu mám tichou domácnost. Přehnal jsem to? Nebo si za takové chování žádné spropitné nezasloužila?
