Článek
Těšila jsem se na tu cestu. Po náročným týdnu v Praze konečně víkend doma v Ostravě. pohodlný vlak, místenka u okýnka se stolkem, sluchátka s podcastem připravený… prostě idylka. Aspoň na papíře. Vlezu do vagónu a u mého stolu sedí čtyři týpci. Jasně, že ten na mým místě, na sedačce s velkým nápisem „REZERVOVÁNO“, byl zrovna ten, co se tvářil nejdůležitěji.
„Dobrý den, promiňte, ale tady sedím já, mám místenku,“ spustila jsem s úsměvem, co mě stál všechny síly. Chlápek se na mě podíval, jako bych spadla z Marsu. „No a? Já sedím s klukama, nebudu si přesedat. Však si najdi jiný místo,“ odsekl a otočil se zpátky ke svým kámošům, kteří se začali potutelně pochechtávat. V tu chvíli se ve mně vařila krev. Vlak narvaný k prasknutí, lidi stáli i v uličce.
Naštěstí zrovna procházela stevardka. Poprosila jsem ji o pomoc, ukázala jí lístek v mobilu. Ta jen pokrčila rameny. „Pane, mohl byste se prosím přesunout na své místo?“ zkusila to na něj. „Ne,“ odpověděl jí a dál se nevyjadřoval. A to bylo všechno. Konec. Šlus.
„A co teď jako?“ ptám se jí už docela zoufale. „No, najděte si jiné volné místo,“ odpověděla mi. „Ale já mám tohle zaplacený! A nikde jinde místo není!“ Stevardka se na mě podívala s výrazem naprosté odevzdanosti. „Slečno, já s tím nic neudělám. Nemám žádné páky, jak ho donutit se zvednout. To může jen policie, a ta kvůli obsazený sedačce fakt nepřijede.“
Tak fajn. Tohle je ta chvíle. Buď budu čtyři hodiny stát v uličce a proklínat celý svět, anebo… V hlavě mi sepnul nějaký čip. Usmála jsem se na ni tím nejsladším úsměvem, jakého jsem byla schopná. „Dobře. Tak já si jdu sednout do business třídy.“
Stevardce málem vypadly oči z důlků. „Tam ale nemůžete! Na to nemáte jízdenku!“ vyhrkla.
Podívala jsem se na ni a s ledovým klidem odpověděla: „No, tak na mě můžete zavolat policii, aby mě odtamtud vyhodili. Ale jak jste sama říkala, ta kvůli obsazený sedačce fakt nepřijede.“
Nechala jsem ji tam stát s pusou dokořán, proplula kolem stojících lidí o pár dveří dál a usadila se do širokého, pohodlného křesla v tichém vagónu. Zasunula jsem si notebook do zásuvky, objednala si kávu, která byla v ceně, a rozjela práci. Ten pocit vítězství byl k nezaplacení. Zbytek cesty jsem si užila jako královna. A ten buran? Ať si klidně sedí. Já měla mnohem lepší výhled.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
