Článek
Jsem inženýr a mám vlastní malou kancelář. Před pár týdny mi zavolal kamarád Tomáš, jestli bych pro něj neudělal velkou laskavost. Byl součástí jedné skupiny, která se zabývala multi-level marketingem, a potřebovali na pár večerů místo pro své „obchodní“ schůzky. Vždycky jsem byl na tyhle „příležitosti“, kde se všichni tváří jako milionáři, i když jezdí starou fabií, trochu alergický. Ale Tomáš je dobrý kamarád, a tak jsem neochotně souhlasil.
Stanovil jsem jednu jasnou a přísnou podmínku, kterou jsem mu několikrát zopakoval: „Můžete tu být, Tome, ale v žádném případě se nepřipojujte na firemní Wi-Fi. Mám tam citlivá data klientů a je to z bezpečnostních důvodů naprosto vyloučené.“ Souhlasil a slíbil, že na to dohlédne.
Jednoho večera, kdy se jejich schůzka konala, zůstala v kanceláři déle i moje žena Jana, která pro mě pracuje a pomáhá mi s administrativou. Já jsem odjel domů dříve a ona slíbila, že po nich zamkne. A právě tehdy se odehrála scéna jako z komedie.
Jana mi později vyprávěla, jak se dívala na skupinku, která se sešla v naší zasedačce. Byli hluční, sebevědomí a oblečení v levných, lesklých oblecích. Jeden z nich, zjevně jejich neoficiální vůdce, chodil po naší kanceláři jako páv a hlasitě do telefonu mluvil o „synergii“ a „finanční svobodě“.
Po skončení svého hovoru zamířil přímo k Janinu stolu. Bez pozdravu, bez zaklepání. Jen přistoupil a plácl rukou o její stůl, aby upoutal její pozornost. „Slečno, potřebuju heslo na Wi-Fi. Hned,“ poručil si. Jeho tón byl směsicí arogance a netrpělivosti.
Jana klidně zvedla hlavu od své práce. „Dobrý večer. Nezlobte se, ale jak jsem informovala vašeho kolegu, firemní Wi-Fi není pro hosty k dispozici. Je to z bezpečnostních důvodů.“
Muž se ušklíbl a naklonil se k ní blíž, jako by jí chtěl sdělit nějaké tajemství. „Poslyšte,“ zašeptal výhružně. „Já se znám s vaším šéfem. S Pavlem. Jsme dobří přátelé. A on mi slíbil, že budeme mít plný servis. Takže mi to heslo radši dejte, nebo mu zavolám a postarám se, abyste zítra ráno měla na stole výpověď. Chápeme se?“
V tu chvíli se prý Jana přestala mračit. Nechala jeho výhrůžku viset ve vzduchu a pak se na její tváři objevil pomalý, pobavený úsměv. Muž si to zjevně vyložil jako své vítězství a samolibě se narovnal.
Jana se také lehce naklonila dopředu, aby odpovídala jeho konspiračnímu tónu, a s tou nejsladší intonací pronesla větu, na kterou ten muž do smrti nezapomene:
„Ano, znám ho. Velmi dobře. Vlastně s ním spím každou noc v jedné posteli. Jen do toho, zavolejte mu. Jsem si jistá, že ho to bude nesmírně zajímat. A pak uvidíme, kdo bude mít na stole výpověď.“
Prý ten chlap zrudl, pak zbledl, a pak zase zrudl. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale nevydal ani hlásku. Jen zakoktal, otočil se na patě a téměř utekl zpátky do zasedačky.
Když mi to Jana večer doma vyprávěla, smáli jsme se, až jsme se za břicha popadali. Od toho večera se už nikdo ze skupiny na heslo k Wi-Fi neptal. Zjevně se zpráva o tom, že šéfova manželka má ostré lokty, roznesla rychle.
