Článek
A hlavně na neustálé stížnosti na ceny léků. Zejména od důchodců. Chápu je. Důchody jsou nízké a léky drahé. A tak se snažím být vždy milá, trpělivá a nabídnout jim každou možnou slevu nebo levnější alternativu. Až do minulého týdne jsem si myslela, že mě už nic nemůže překvapit. Ale mýlila jsem se.
Do lékárny vstoupil starý pán. Mohlo mu být přes osmdesát. Měl na sobě starý, ale dokonale čistý kabát a v ruce držel ošoupanou peněženku. V jeho chůzi a držení těla byla zvláštní, tichá důstojnost. Podal mi recept na léky na srdce a na vysoký tlak. Byly to drahé léky, které musel brát pravidelně.
Zadala jsem recept do počítače. „Tak, pane, bude to celkem 850 korun,“ řekla jsem a automaticky jsem dodala svou naučenou frázi: „Máte naši slevovou kartičku? Nebo můžeme uplatnit slevu pro seniory, ušetřil byste skoro sto korun.“
Většina důchodců by na takovou nabídku reagovala s vděčností. Ale tento pán ne. Podíval se na mě svýma modrýma, neuvěřitelně čirýma očima, narovnal se a klidným, ale pevným hlasem řekl: „Ne, děkuji, slečno. Žádnou slevu nechci. Zaplatím plnou cenu.“
Byla jsem zmatená. To se mi ještě nestalo. „Ale… proč?“ zeptala jsem se. „Vždyť na tu slevu máte plné právo. Je to vaše výhoda.“
A tehdy mi řekl něco, na co do smrti nezapomenu. Jeho hlas nebyl naštvaný ani ukřivděný. Byl klidný a plný neochvějného přesvědčení.
„Slečno, já jsem celý život, od svých patnácti let, poctivě pracoval. Nikdy jsem nebyl na podpoře. Nikdy jsem od státu nic nechtěl a na nic si nestěžoval. Vychoval jsem dvě děti, které jsou dneska slušní lidé a platí daně. A tenhle stát mi teď, na stáří, vyměří důchod, ze kterého si sotva zaplatím nájem a jídlo. A pak po mně chce, abych byl vděčný za to, že mi milostivě sleví pár korun na lécích, které potřebuju, abych vůbec mohl dál žít.“
Udělal malou pauzu a podíval se mi zpříma do očí. „Já jejich almužnu nechci. Tu svou hrdost, tu si za sto korun nekoupí. To je to poslední, co mi zbylo. A tu si vzít nenechám. Zaplatím plnou cenu.“
Stála jsem tam jako opařená a nebyla jsem schopná slova. V krku jsem měla knedlík a do očí se mi draly slzy. V jeho slovech nebyla žádná sebelítost. Byla v nich jen obrovská, nezlomná hrdost. Hrdost člověka, který celý život dřel, a teď se odmítá nechat ponížit systémem, který na něj zapomněl.
V tichu jsem namarkovala plnou cenu. Pán pomalu, pečlivě odpočítal z peněženky přesnou částku. Vzal si léky, slušně poděkoval a s hlavou vztyčenou odešel.
Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel za rohem. A cítila jsem obrovský respekt a zároveň hluboký stud. Stud za ten systém, ve kterém žijeme. A respekt k tomu malému, starému pánovi, který mi dal tu největší lekci o lidské důstojnosti, jakou jsem kdy dostala.
Od toho dne už se na staré lidi nedívám stejně. Za každým z nich je příběh. A za každou tou žádostí o slevu není jen snaha ušetřit, ale často také boj o zachování posledních zbytků důstojnosti. A já už vím, že ta největší síla člověka není v tom, kolik má peněz, ale v tom, co si ani za všechny peníze světa nenechá vzít. Svou hrdost.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
