Článek
Naše máma je skvělá ženská. Vždycky byla. Hodná, obětavá, upekla by se pro rodinu. Jen měla vždycky jednu takovou „zvláštnost“. Nikdy nic nevyhodila. Začalo to nevinně. Schovávala sklenice od kompotů a okurek, „co kdyby se hodily na zavařování“. Pak začala skladovat staré noviny a časopisy Vlasta, „na podpal na chatě“. Jenže my chatu nemáme.
Postupem let se z téhle její „šetrnosti“ stala diagnóza. Nemoc. Hoarding. Náš rodný dům na malém městě, dům, kde jsme se sestrou prožily dětství, se proměnil v dům hrůzy. V obrovské, přetékající skladiště nepotřebných krámů a v některých případech i odpadků.
Když tam teď přijedeme na návštěvu, je nám z toho úzko. Hned za dveřmi na vás dýchne ten zvláštní, zatuchlý vzduch. Chodbička je zatarasená komíny starých novin a igelitkami plnými… bůhví čeho. Bojíte se do nich podívat. V obýváku se sotva propletete mezi starým nábytkem, který máma posbírala od sousedů, co vyklízeli půdu, a krabicemi plnými oblečení, které je nám dávno malé, ale „je to škoda vyhodit, třeba se to bude hodit pro vnoučata“. Kuchyňská linka je zavalená starými spotřebiči – tři nefunkční topinkovače, starý mixér, o kterém si myslím, že pamatuje ještě socialismus. V ložnici se nedá skoro projít k posteli, protože všude jsou stohy oblečení ze sekáčů. A půda a sklep? Tam už jsme se sestrou nebyly roky. Bojíme se, co bychom tam našly.
Snažily jsme se s ní o tom mluvit. Xkrát. „Mami, vždyť se tu nedá žít. Pojď, pomůžeme ti to vyklidit, objednáme kontejner.“ Vždycky to skončí stejně. Buď se strašně naštve, že jí chceme vyhazovat její „poklady“, nebo začne plakat, že jsme nevděčné a že nechápeme hodnotu věcí. Je to jako mluvit do dubu.
A tak se se sestrou potají bavíme o tom, co bude, až tu máma jednou nebude. A je nám z toho zle. Nejen z toho smutku, který samozřejmě přijde, protože ji i přes to všechno milujeme. Ale z toho praktického, hrůzného úkolu, který na nás čeká. Kdo vyklidí ty tuny krámů? Kolik kontejnerů budeme potřebovat? Kolik to bude stát peněz, času a nervů? Co když tam najdeme něco… no, však víte. Něco shnilého, nějakou havěť.
A co pak s tím domem? Kdo by koupil dům, ve kterém se léta hromadil nepořádek a který je nejspíš prosáklý vlhkostí a zápachem? Představuju si ten výraz realitního makléře, až bychom ho tam vzaly na prohlídku. Asi by utekl s křikem.
Je to strašný pocit. Milujete svého rodiče, ale zároveň se děsíte toho, co po něm zůstane. A cítíte se provinile, že na něco takového vůbec myslíte, když je ještě naživu. Ale ten strach je prostě silnější. Strach z toho domu hrůzy, který na nás jednoho dne spadne.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
