Článek
S Romanem jsme spolu chodili sedm měsíců. Nebyl to dlouhý vztah, ale i za tak krátkou dobu mi dokázal, že lidská drzost nezná hranic. Kdykoliv jsme šli na nějakou oslavu nebo si jen tak zašli na jídlo, scéna byla vždy stejná.
Ať už to byl kebab nebo Mekáč, Roman si vždy bez zeptání bral jídlo z mého tácu. Moje hranolky byly jeho hranolky. Moje nugetky byly jeho nugetky. A když mi na oplátku nabídl on? Podal mi jeden hranolek, zatímco sám si z mého kelímku bral celé hrsti.
Málokdy za sebe platil. A když už jsem ho pozvala já, s chutí si objednal to nejdražší jídlo v XL porci. I tak ale s naprostou samozřejmostí pokračoval v nájezdech na můj talíř.
Všechno vyvrcholilo na Štědrý den. Chtěla jsem, abychom si udělali hezký večer, a tak jsem nás pozvala do italské restaurace v centru. Roman si objednal ravioli se čtyřsýrovou omáčkou a k tomu ještě pizzu Carbonara.
Ta pizza byla obrovská. Když ji přinesli, velkoryse se se mnou rozdělil. Ukrojil mi asi polovinu jednoho dílku. Já si objednala grilovaný steak se salátem. Roman, aniž by se zeptal, snědl polovinu mého steaku a do jedné vyjedl všechny olivy z mého salátu.
Když číšník přinesl dezerty, odskočila jsem si na toaletu. A víte, co jsem našla po svém návratu? Romana, jak lžičkou „ochutnává“ moji kávovou zmrzlinu. Když jsem chtěla na oplátku ochutnat jeho tiramisu, omluvně řekl, že nemůže, protože má „hrozný hlad“.
Samozřejmě, že za večeři neplatil. Když přišlo na placení, najednou zjistil, že si „asi nechal platební kartu doma v bundě“. Zaplatila jsem celou útratu s tím, že mi peníze vrátí později. Dodnes na ně čekám.
Občas se diví, proč je on takový „oplácaný“ a já tak „drobounká“. V duchu si říkám, že to možná bude tím, že pravidelně jí jeden a půl porce, zatímco já sotva tu svou.
Ale nebylo to jen o jídle. K Vánocům jsem od něj nedostala vůbec nic. Vymluvil se, že nemá peníze. Ani hloupé přáníčko, kde by mi popřál hezké svátky. Nic.
Já mu přitom koupila herní klávesnici s barevným podsvícením, přesně takovou, jakou si přál.
Po té štědrovečerní večeři mi to všechno došlo. Tenhle člověk si ze mě dělá legraci. Využívá mě, finančně i lidsky. Moje trpělivost přetekla.
Druhý den jsem mu napsala zprávu. Už jsem nechtěla plýtvat ani korunou za kredit, abych mu volala, nebo za lístek na tramvaj, abych se s ním viděla.
Když jsem ho v té zprávě konfrontovala, začal se vymlouvat. Že nemá peníze a že si šetří na novou herní konzoli, zatímco bezostyšně využíval mě.
Ukončila jsem to. Krátce a jasně. Napsala jsem mu, ať už mi nikdy nepíše.
Cítím obrovskou úlevu. Konečně se můžu najíst v klidu a sama si sníst všechny olivy ze svého salátu.
Měli jste také tu smůlu, že jste narazili na neuvěřitelného lakomce a příživníka? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a podělte se o svou zkušenost.
