Článek
Po tátově smrti se moje matka Renata rozhodla, že je na práci příliš „traumatizovaná“. Místo aby si hledala zaměstnání, odstěhovala se na chatu do Posázaví a očekávala, že se o ni svět postará. Když jí došly úspory, začala obvolávat příbuzné. Jeden po druhém. Teta, strýc, sestřenice… Všichni jí zpočátku z lítosti nějakou korunu poslali, ale její nároky rostly a vděk byl nulový. Nakonec všechny unavila a poslali ji, slušně řečeno, k šípku.
A tak zavolala mým prarodičům. Babičce a dědovi, kteří se o mě a bratra starali celé dětství, zatímco si matka „hledala sama sebe“.
Zvedla to babička. Rozhovor byl prý krátký a naprosto absurdní.
Matka: „Potřebuju peníze. Dejte mi nějaké.“
Babička: „Nemáme peníze nazbyt, Renato. Najdi si práci.“
Matka: „Fajn! Tak mi dejte moje dědictví!“
Babička prý na chvíli ztichla. „Jaké dědictví?“
Matka: „No přece to po vás! Peníze z vaší životní pojistky a z prodeje domu. Dejte mi je!“
Babička se zmohla jen na: „Ale vždyť žádnou životní pojistku nemáme a v tom domě pořád bydlíme.“
„ALE MÁTE! DEJTE MI MOJE PENÍZE!“ začala matka do telefonu ječet.
V tu chvíli to babička vzdala. Předala telefon dědovi. Tomu dědovi, který se o mě a mého bratra staral celé dětství, platil nám kroužky a jezdil s námi na výlety, zatímco si naše matka léčila své bolístky. Děda si prý jen povzdechl, vzal si sluchátko a vyslechl si matčin požadavek znovu.
„Renato,“ řekl prý naprosto klidným hlasem. „Vychovali jsme tvoje děti. To je tvoje dědictví.“
A zavěsil.
Bohužel, ani tohle nebyl poslední telefonát, kdy žebrala o peníze. Ale tenhle moment se v naší rodině stal legendou.
Máte v rodině někoho, kdo si myslí, že má na všechno nárok? A zažili jste někdy moment, kdy ho někdo jednou větou dokonale uzemnil? Podělte se o ty nejlepší hlášky a příběhy na pribehy.kral@seznam.cz!
