Článek
Vyrůstala jsem s narativem, že se mám vlastně skvěle. Měla jsem co jíst, kde spát, chodila jsem do školy. Moji rodiče nebyli alkoholici, nebili mě. Když na to přišlo, občas se objevili na besídce nebo zaplatili školní výlet. Ale emočně? V téhle oblasti jsem byla sirotek.
Nebyl to otevřený teror. Byla to tichá, všudypřítomná absence. Bylo to přehlížení mých pocitů, neustálý tlak, abych potlačila sama sebe, aby byl klid. Změnilo mě to způsoby, kterým se dodnes snažím porozumět.
Nejtěžší na tom všem je rozplést ten ústřední vzorec: Vždycky jsem to byla já, kdo musel chápat je. Jejich nálady, jejich tichou domácnost, jejich nevyslovená očekávání. Naučila jsem se předvídat, přizpůsobit se, zmenšit se na minimální velikost, jen abych nebyla na obtíž. Pokaždé, když jsem měla nějakou vlastní potřebu, měla jsem pocit, že žádám o nemožné.
Ano, podporovali mě finančně, hlavně během studií na vysoké. A já to neignoruju. Ale postupem času jsem pochopila, že ty peníze byly vodítko. Způsob, jak si zajistit mou poslušnost a ticho. Dokud platili, já jsem mlčela, spolupracovala a stále více se vzdalovala nejen jim, ale i sama sobě. Byla to transakce, ne dar.
Teď, když už pár let bydlím sama a jsem na nich zcela nezávislá, začínám konečně chápat, jaké to je doopravdy existovat. Zaujmout prostor. Přemýšlet beze strachu, že můj názor bude souzen nebo smeten ze stolu. Odpočívat bez pocitu viny. A upřímně… už se nikdy nemůžu vrátit zpět.
Někdy, v tichých chvílích, se ta stará vina ještě ozve. Ten naprogramovaný hlas v hlavě mi šeptá, že jsem nevděčná dcera, která si vymýšlí problémy.
Ale už mu nenaslouchám tak jako dřív. Místo toho si opakuji novou pravdu. Tohle není zrada. Je to návrat k sobě samé.
Moje pocity nebyly nikdy „příliš“. Moje bolest nebyla nikdy „příliš tichá“ na to, aby na ní záleželo. Jen jsem vyrůstala v prostředí, kde pro ně nebylo místo. Dnes si to místo vytvářím sama. Buduju si nový domov, ten skutečný. Ne z cihel, ale z pocitu bezpečí a emoční svobody.
Pokud vám cokoliv z toho zní povědomě, věřte, že v tom nejste sami. Možná se také, stejně jako já, snažíte najít cestu zpět k sobě. Děkuji, že jste tu a že čtete. Vědomí, že si navzájem nasloucháme, i když jen v tichosti, znamená víc, než se dá vyjádřit slovy.
Zdroje
