Článek
V naší firmě jsem pracovala několik měsíců, když jsem si začala všímat znepokojivého vzorce. Moje nadřízená, Klára, byla mistryní v delegování. Ale zdálo se, že na mě přesouvá jen ty nejrizikovější úkoly, často na poslední chvíli a bez dostatečného kontextu. Kdykoli se blížil nějaký problémový termín nebo hrozil konflikt, byla Klára záhadně „nedostupná“ a všechno zbylo na mně. Naopak, jakmile se nějaký projekt chýlil ke zdárnému konci a bylo na čase sklízet plody úspěchu, Klára se vždy objevila, převzala otěže a prezentovala výsledky jako své vlastní dílo.
Vzpomínám si na jeden konkrétní projekt, kde jsem strávila týdny po večerech, abych napravila chyby, které vznikly špatným plánováním. Klára byla celou dobu na „důležitých schůzkách“. Den před finální prezentací mi jen poslala zprávu: „Díky za pomoc, Evo, zbytek už zvládnu sama.“ Následující den sklidila ovace za „svou“ skvělou práci. Já jsem nedostala ani zmínku. Tehdy jsem si řekla, že musím být opatrnější.
Všechno to ale vyvrcholilo minulý čtvrtek. Čekala nás klíčová prezentace pro našeho největšího klienta. Šlo o obnovení smlouvy v hodnotě několika milionů korun a v místnosti seděl i náš generální ředitel. Věděla jsem, že Klára na prezentaci pracovala sama, a protože jsem tušila, jaký je její přístup, nabídla jsem jí začátkem týdne pomoc. „Děkuji, Evo,“ odpověděla mi tehdy povýšeně, „ale mám to naprosto pod kontrolou.“ Tuto konverzaci na našem firemním chatu jsem si pro jistotu nechala.
Prezentace začala. A byla to katastrofa. Hned na druhém slajdu byla data z minulého roku. Několik klíčových grafů úplně chybělo. Klienti se na sebe zmateně dívali a tvář generálního ředitele tvrdla s každou další vteřinou. Klára byla bledá a očividně v panice. Když se dostala k bodu, který nedokázala vysvětlit, udělala to, co dělala vždycky – našla si obětního beránka.
Podívala se mi zpříma do očí a před celou místností pronesla s hranou lítostí: „Omlouvám se za toto nedorozumění. Zdá se, že moje asistentka musela poslat špatnou verzi prezentace.“
Myslela tím mě. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Všechna ta frustrace a ponížení z minulých měsíců se slily do jediného, ledově klidného rozhodnutí. Nebudu se hádat. Nebudu dělat scénu. Použiji fakta.
Zatímco se Klára dál marně snažila zachránit situaci, já jsem v tichosti otevřela svůj notebook. Na našem sdíleném disku jsem našla složku projektu. Během minuty jsem měla vše, co jsem potřebovala. Historii verzí souboru, která jasně ukazovala, že poslední úpravy dělala Klára včera večer a já jsem se souboru nedotkla týdny. A samozřejmě, tu konverzaci na chatu, kde odmítla mou pomoc.
Metodicky jsem všechny tyto důkazy poskládala do jednoho přehledného PDF souboru. Pojmenovala jsem ho jednoduše: „Časová osa a vlastnictví projektu“.
Pak jsem napsala krátký, zdvořilý email generálnímu řediteli, který stále seděl v zasedačce a sledoval tu tragédii.
Do předmětu jsem napsala: „Pro vyjasnění situace ohledně dnešní prezentace“.
A do těla emailu jen jednu větu: „Dobrý den, pokud by to bylo nápomocné pro objasnění dnešní situace, ráda Vám toto projdu. S pozdravem, Eva.“ Připojila jsem svůj pečlivě připravený PDF soubor.
Odeslala jsem to ještě před koncem schůzky.
Zbytek týdne bylo v kanceláři napjaté ticho. Klára se mi vyhýbala. V pondělí ráno přišel hromadný email všem zaměstnancům. Stálo v něm, že Klára „se přesouvá za novými pracovními příležitostmi“. Všichni jsme věděli, co to znamená.
Neříkám, že jsem ji potopila. Říkám, že mi podala lano a sama o něj zakopla.
Mimochodem, další prezentaci pro klienta vedu já. Je vtipné, jak to někdy funguje.
