Článek
Tohle nebyl první případ. Je to scénář, který se v našem manželství opakuje s železnou pravidelností. Můj muž Radek miluje být spontánní hostitel. Problém je, že jeho spontánnost spočívá v tom, že beze mě pozve celou svou rodinu a partu kamarádů, a pár hodin před jejich příchodem mi to velkoryse oznámí.
Pak se na mě podívá s tím svým chlapeckým úsměvem a očekává, že se proměním v superženu. Že během pár hodin vygruntuju celý byt, vymyslím menu, zaletím na nákup, všechno připravím, navařím a pak budu s úsměvem rozdávat talíře a dolévat pití.
Kdykoliv se snažím protestovat, mávne rukou a řekne: „Prosím tě, oni to neřeší. Jsou v pohodě.“ Jenže já znám jeho rodinu. A vím, že to řeší. Řeší každý drobek na podlaze a každou připálenou topinku. Jeho matka je mistryně v pasivně-agresivních poznámkách a sestry pak týden po telefonu rozebírají, jak to u nás zase vypadalo. Radek to ví, ale je pro něj jednodušší předstírat, že ne.
Minulou sobotu ale pohár mé trpělivosti přetekl. V poledne mi zavolal do práce: „Zlato, jen abys věděla, v pět se u nás griluje. Přijedou naši, ségra s rodinou a ještě pár kluků.“ V hlavě mi začal šrotovat seznam úkolů. Vyluxovat, vytřít, uklidit koupelnu, nakoupit maso, klobásy, pečivo, zeleninu, pivo, víno… A to všechno za čtyři hodiny.
A pak se to stalo. Místo paniky přišel ledový klid. Došlo mi, že to dělat nemusím. Že mám na výběr.
Když jsem přišla domů, místo abych se vrhla na úklid, šla jsem do ložnice. Sbalila jsem si do kabelky knížku, peněženku a klíče. Napsala jsem Radkovi zprávu: „Užijte si to, já mám jiný program.“ A odešla jsem. Šla jsem do kina, pak na kafe. Poprvé po letech jsem v sobotu odpoledne měla čas jen pro sebe.
Domů jsem se vrátila večer. Byt byl podezřele tichý a prázdný. Radek seděl v obýváku a uraženě zíral na televizi. Grilovačka se nekonala. Zrušil ji.
„Co jsi jim vlastně plánoval dát k večeři?“ zeptala jsem se ho. Podíval se na mě a s naprostou upřímností, která odhalila vše, odpověděl: „Nevím. Asi je dobře, že nepřijeli.“ V tu chvíli bylo jasné, že neměl v úmyslu hnout ani prstem. Čekal, že to jako vždycky zařídím já.
Teď se mnou skoro nemluví. Chodí po bytě jako tělo bez duše a tvrdí, že já jsem problém. Že jsem upjatá, nespolupracuji a neumím se uvolnit a „jít s proudem“. Přitom já po něm nechci nic víc, než aby mi dal vědět dva dny dopředu. Dva dny. Je to tak moc? Zřejmě ano. Podle něj je jednodušší udělat ze mě tu špatnou, než aby uznal, že se ke mně chová jako k inventáři a neplacené služce.
Byla Evina reakce přehnaná, nebo to byl jediný způsob, jak partnera donutit k zamyšlení? A jak nastavit hranice ve vztahu, co se týče domácích povinností? Podělte se o své zkušenosti a rady na pribehy.kral@seznam.cz.
