Článek
Stalo se to před pár lety. Hrála jsem tehdy jednu online hru s partou kamarádů. Bavily mě souboje hráče proti hráči, takzvané „pévepéčko“, ale byla jsem v tom příšerná.
Jednoho dne se k nám do party přidal Dan. Pár let nehrál, ale všichni o něm mluvili jako o legendě. Býval prý jeden z nejlepších hráčů, bůh v soubojích jeden na jednoho.
A já, nemožná romantička, jsem se do něj samozřejmě okamžitě zabouchla.
Když slyšel, že mě baví souboje, vyzval mě. A během minuty mě naprosto zničil. Pak mi blahosklonně udělil pár rad, jak se zlepšit. Jeho „výuka“ spočívala v tom, že mě dokola porážel, dokud ho to nezačalo nudit. Po pár dnech se na mě vykašlal.
Byla jsem ponížená. A zároveň zoufale toužila po jeho pozornosti. A tak se v mé hlavě zrodil plán: Zlepším se. Budu tak dobrá, že ho ohromím. A on si mě pak všimne.
Začalo deset měsíců pekla. Hrála jsem jako šílená. Šest hodin denně v týdnu, o víkendech klidně přes deset. Zhubla jsem, protože jsem přestala jíst u počítače a odbývala se jen minimem jídla. Můj život se smrskl na trénink.
A pak přišel den D.
Přesvědčila jsem ho, ať si se mnou dá z legrace duel. A porazila jsem ho.
Myslel si, že to byla náhoda. Chtěl odvetu. Zase jsem ho porazila.
Naštval se. Změnil si celý svůj herní „build“, aby byl dokonalým protikladem toho mého. A konečně mě porazil. Byla jsem nadšená! Myslela jsem, že je to hra, výzva! Okamžitě jsem si změnila build tak, abych kontrovala ten jeho. A zase jsem ho porazila.
Takhle to pokračovalo několik hodin. Byla jsem v sedmém nebi. Myslela jsem, že se skvěle bavíme. Že mu konečně ukazuju, co ve mně je. Že flirtujeme skrze souboj.
Jenže zatímco já jsem prožívala nejlepší herní večer svého života, on na druhé straně obrazovky tiše zuřil.
Nakonec jen suše napsal, že končí, a odpojil se.
Nějakou dobu se neukázal. Od společného kamaráda jsem se dozvěděla, že se hrou zase sekl. Že se musí soustředit na práci.
Vůbec jsem si to nespojila s naším soubojem. Byla jsem jen smutná, že už ho neuvidím online.
O pár měsíců později jsme se potkali na jednom srazu naší party. Celý večer mě ignoroval. A pak utrousil pár jedovatých poznámek o tom, že nemá rád holky, co jsou do her zapálené stejně jako on. Že holky, co moc hrajou, jsou v podstatě chlapi, a on na chlapy není.
A v tu chvíli mi to došlo.
Neutekl kvůli práci. Utekl, protože nesnesl, že ho porazila holka. Jeho ego to prostě neuneslo.
A nejlepší na tom je, že po pár letech, když jsem se hrou skončila já, jsem se od toho samého kamaráda dozvěděla, že se „legenda“ Dan zase vrátil. Vzduch byl konečně čistý.
Strávila jsem skoro rok života snahou ohromit kluka, který byl ve skutečnosti jen malý, ublížený chudák.
Narazily jste taky někdy na muže, jehož ego neuneslo váš úspěch nebo talent? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejlepší terapií sdílená zkušenost.
