Článek
Byli jsme láska ze střední, dvacetiletí blázni. Když jsme před šesti lety zjistili, že je moje přítelkyně těhotná, byli jsme nadšení. Myšlenka, že se vezmeme a založíme rodinu, byla opojná.
Pak ale přišla realita. Screeningy ukázaly, že plod trpí mnohočetnými genetickými a chromozomálními vadami a nevyvíjí se normálně. Lékaři nám doporučili interrupci i kvůli jejímu vlastnímu zdraví.
Ale ona, dodnes nevím proč, to tvrdohlavě odmítla. Nebyla věřící, její rodina taky ne. Byla liberální a vždycky mi přišlo, že je pro právo ženy na volbu. Přesto si stála za svým a potrat odmítala, i když jí byl plně k dispozici.
Náš vztah se rychle rozpadl. Nechtěl jsem, aby to dítě přivedla na svět, kde bude jen trpět. Nechtěl jsem ve dvaceti letech dělat ošetřovatele těžce postiženému dítěti. Nechtěl jsem seknout se školou, abych si hrál na manžela a otce v tomhle zvráceném světě, ve kterém jsme se ocitli. A odmítl jsem se potopit s lodí, kterou si sama postavila a rozhodla se na ní plout proti všem varováním.
Ve dvacátém týdnu těhotenství jsem odešel.
Schytal jsem za to neuvěřitelnou čočku od všech okolo, ale nelituju toho. Jak se čekalo, ke konci měla obrovské zdravotní komplikace a musela na akutní císařský řez ve 24. týdnu. Dcera se narodila s nespočtem problémů. Dnes je jí pět let. Nemluví, nechodí, sama se nenají a vyžaduje 24hodinovou péči. Moje ex nechala školy jen pár týdnů po mém odchodu a od té doby žije u rodičů, kde se s matkou střídají v roli zdravotní sestřičky. Kdybych v tom zůstal, už dávno bych spáchal sebevraždu. Proto vlastně respektuju, že ona to zvládá.
Platím alimenty, ale dceru jsem osobně nikdy neviděl. Ten den, co jsme se rozešli, jsem jí řekl, že nikdy nebudu součástí života toho dítěte. Že nebudu podporovat tu její hru na přivedení trpící bytosti na svět. Že s ní nezahodím svůj život. Občas si s ní stále píšu, protože je mi jí líto a poskytnu jí emoční podporu, když můžu. A každý den mě bolí, když vidím, co mohlo být a co je.
Včera se mě kamarádka zeptala, jestli nelituju, že jsem odešel a nechal ji v tom samotnou. A já můžu upřímně říct, že ani vteřinu. Ve spravedlivém světě by moje dcera nikdy nemusela trpět tak tragickým osudem, že se vůbec narodila.
A to, to je jediná věc, které tady lituju.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
