Článek
Ten pocit se projevuje v maličkostech. Včera v práci jsem viděl, jak se kolegové z mého oddělení scházejí v zasedačce. Okamžitě mi v hlavě naskočil automatický program: „Aha, porada, na kterou mě nepozvali. Určitě řeší něco, u čeho mě nechtějí mít. Nejspíš jsem něco udělal špatně.“
Už jsem si v hlavě přehrával všechny své profesní přešlapy z posledního týdne. O deset minut později mi přistál v e-mailu ping od šéfky: „Filipe, promiň, zapomněli jsme tě přihodit do pozvánky, pojď za náma.“ Úleva? Jen na vteřinu. Protože ten první, instinktivní pocit – nejsem tu vítaný – ten byl mnohem silnější.
Stejné je to ve společnosti. Když mě kamarádi pozvou na pivo, moje první myšlenka není radost, ale podezření. „Asi mě pozvali jen proto, že by bylo blbý mě nepozvat.“ Celý večer pak sedím v hospodě, usmívám se, ale uvnitř analyzuju, jestli se se mnou někdo baví jen ze slušnosti. Je to peklo.
Ten pocit není nový. Vlastně je se mnou tak dlouho, že si ani nepamatuju, kdy začal. Mám ale jednu vzpomínku, která ho dokonale vystihuje.
Bylo mi asi sedm. Byli jsme na chatě u máminy kamarádky. Hráli jsme si s ostatními dětmi v pokoji v podkroví. Slunce svítilo, byla to idylka. Najednou se z kuchyně ozval hlas té tety: „Děti, pojďte si pro buchty, jsou ještě teplé!“
Všechny děti se s jásotem zvedly a s dupotem malých nohou se rozběhly dolů po schodech. Všechny, až na mě. Já jsem zůstal sedět na posteli. V hlavě mi běželo naprosto jasné přesvědčení: „To neplatí pro mě. Já jsem tu jen na návštěvě. Ty buchty jsou pro její děti a jejich kamarády. Ne pro mě.“
Čekal jsem tam. Sám, v tichém pokoji. Po chvíli se ve dveřích objevil jeden z kluků, pusu celou od máku. „Filipe, proč nejdeš? Teta říkala, ať jdeme všichni! Nechceš?“ Jeho nechápavý výraz mi v paměti utkvěl navždy. Nechápal, proč bych si automaticky myslel, že pozvání se na mě nevztahuje.
Ale já jsem to chápal. Byl to základní zákon mého světa. Nikdy nepředpokládej, že jsi vítaný. Nikdy si nemysli, že pozvání platí i pro tebe, pokud na něm není výslovně uvedeno tvoje jméno.
Dnes, o skoro třicet let později, si uvědomuju, že ten sedmiletý kluk, co zůstal sedět v pokoji, jsem pořád já. Sedím v koutě na poradách, na večírcích, v hospodě, a čekám, jestli si mě někdo všimne a výslovně mě pozve, abych se připojil.
Někdy si říkám, kde se to vzalo. Možná jsem byl jako dítě jen přehlížený. Vždycky ten tichý, nekonfliktní, který nic nepotřeboval. Naučil jsem se, že pozornost se dává těm, kteří si o ni řeknou. A já si o ni nikdy neříkal.
Vím, že je to iracionální. Vím, že mě lidi pravděpodobně mají rádi. Ale vědět něco hlavou a cítit to v kostech jsou dvě naprosto odlišné věci. A tak každý den bojuju. Bojuju s tím malým klukem v sobě a snažím se ho přesvědčit, že si tu buchtu může vzít. Že to pozvání platí i pro něj. Že je vítaný. Někdy se to i povede. Ale je to strašná dřina.
Závěrečná výzva
Máte také neustálý pocit, že jste nezvaní a že nikam nepatříte? Pokud se chcete podělit o svůj příběh, o svou „buchta“ vzpomínku, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Možná, že když o tom budeme mluvit, zjistíme, že jsme na tomhle večírku vítanější, než si myslíme.
Zdroje
