Článek
Měl jsem „normální“ dětství. Nikdo mě nemlátil, měli jsme co jíst a střechu nad hlavou. Přesto jsem se celý život cítil… špatně. Jako bych byl vadný kus. Proč nedokážu být šťastný? Proč se bojím dělat chyby? Proč mám pocit, že si lásku musím zasloužit? Až teď, ve čtyřiceti, začínám chápat, že problém není v tom, co mi rodiče udělali, ale v tom, co pro mě nikdy neudělali.
Chybělo mi jejich napojení. Nikdy se mě neptali, jak se doopravdy cítím. Můj smutek nebo hněv byly jen nepříjemnost, kterou je třeba co nejrychleji uklidit. Naučil jsem se, že na mých pocitech nezáleží a že moje role je starat se o emoce všech okolo, jen ne o ty své.
Chybělo mi odpuštění. Když se stala nějaká křivda, když na mě táta nespravedlivě křičel, nikdy nepřišlo „promiň“. Prostě se dělalo, jako by se nic nestalo. Ta tíživá tichá zeď mě naučila, že má bolest je bezvýznamná a nestojí ani za jedno slovo.
Chyběl mi vzor, jak řešit problémy. Rodiče buď trpně snášeli, co život přinesl, nebo za všechno vinili „blbou dobu“, sousedy a politiky. Nikdy jsem neviděl, že by převzali zodpovědnost a aktivně něco změnili. Naučil jsem se bezmoci. Naučil jsem se, že můj život je v rukou někoho jiného.
V našem domě chyběla radost. Bytem zněly jen zprávy z televize a nekonečné řeči o starostech. Smích byl cosi podezřelého, spontánnost byla ztráta času. Všechno bylo smrtelně vážné. Dodnes se neumím jen tak uvolnit a bavit se. Cítím se u toho provinile.
Chyběl mi prostor být dítětem. Odmalička jsem byl mámina „vrba“ a tátův „malej chlap“. Musel jsem poslouchat jejich stesky na peníze, na práci, na sebe navzájem. Byl jsem jejich parťák, terapeut, hromosvod. Ale nikdy ne jejich bezstarostné dítě.
A hlavně, chyběl mi prostor pro chyby. Čtyřka z písemky nebyla jen špatná známka; byl to důkaz mé neschopnosti. Perfekcionismus byl jediný přijatelný standard. Tento strach z vlastního selhání si nesu dodnes. Projevuje se prokrastinací a panickou hrůzou z kritiky.
Skládám si to teď dohromady. Jsem jako dům, který sice stojí, ale při stavbě se zapomnělo na spoustu cihel a malty. Zvenku to možná není vidět, ale uvnitř je plný děr a průvanu. Není divu, že se v něm necítím bezpečně.
Tohle zjištění neopraví čtyřicet let života mávnutím proutku. Ale poprvé necítím vinu. Chyba není ve mně. Je v těch prázdných místech. V těch dírách, kde měla být láska, bezpečí, radost a přijetí. A vědět to, je osvobozující.
Poznáváte v těchto slovech ozvěny svého vlastního dětství? Někdy je nejtěžší pojmenovat to, co chybělo. Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíte, že nejste sami.
Zdroje
