Článek
Pracovala jsem v korporátu. Byla jsem ten typ zaměstnance, kterého si každý manažer přeje – spolehlivá, pracovitá, vždy ochotná zůstat déle a „hasit požáry“. Moje loajalita byla ale brána jako samozřejmost. Několikrát jsem si naplánovala dovolenou, jen abych ji na poslední chvíli musela zrušit nebo odložit, protože se objevil nějaký „urgentní“ problém, který mohla vyřešit jenom já. Vzpomínám si na léto, kdy jsem stála s manželem na letišti, připravená na odlet do Řecka, a šéf mi volal, že spadl server a já se musím okamžitě vrátit. Vrátila jsem se.
A tak se stalo, že jsem na začátku listopadu měla na účtu deset celých dnů nevyčerpané dovolené. A právě tehdy přišel od personálního oddělení (HR) ten osudný email. Předmět psaný velkými písmeny, s červeným rámečkem, křičel: „PŘIPOMÍNKA: Nevyčerpaná dovolená musí být vybrána do 31. prosince! V tomto roce nebudeme povolovat převádění. Naplánujte si své dny okamžitě, jinak riskujete jejich propadnutí.“
Četla jsem to a cítila jsem, jak ve mně roste hořký smích. Takže moje dovolená, kterou jsem si nikdy nemohla vzít, protože firma byla vždy na prvním místě, teď propadne, protože firma vydala pravidlo? Dobrá tedy.
S ledovým klidem jsem otevřela kalendář. Viděla jsem tam svůj zůstatek – deset dnů. A viděla jsem tam i harmonogram našeho nejdůležitějšího projektu, jehož finální a nejkritičtější fáze připadala přesně na poslední dva týdny v prosinci. Bez jediného zaváhání jsem si zarezervovala volno od 18. do 31. prosince.
O týden později ke mně přišel můj manažer Robert s lehkou panikou v očích. „Jitko,“ začal, „viděl jsem tu vaši žádost o dovolenou. Nemohli bychom to trochu posunout? Víte, že v prosinci bude u projektu peklo a potřebujeme každou ruku.“ Snažil se o přátelský tón, ale já jsem věděla, že je to jen další manipulace.
S klidným úsměvem jsem odpověděla: „To chápu, Roberte, ale personální poslalo ten email s termínem. Pokud si ty dny nevezmu, propadnou mi. A letos už jsem kvůli práci zrušila dost dovolených.“
Samozřejmě to eskaloval na personální. Byl si jistý, že mu dají za pravdu. A já jsem byla pozvána na schůzku s ním a vedoucí HR. Robert tam vášnivě argumentoval o důležitosti projektu a o tom, jak jsem nepostradatelná. Vedoucí HR si ho vyslechla, a pak s kamennou tváří pronesla větu, která byla hudbou pro mé uši: „Roberte, já chápu vaši situaci. Ale firemní politika byla komunikována jasně. Je vaší zodpovědností jako manažera plánovat zdroje s ohledem na schválenou dovolenou vašich podřízených. A žádost paní Jitky byla systémem automaticky schválena, protože splnila všechny podmínky.“
Byla to moje tichá výhra.
Připravila jsem tedy svůj tým, jak nejlépe jsem mohla, zanechala podrobné poznámky a 18. prosince jsem se s úsměvem odhlásila z počítače. Zatímco oni se v kanceláři snažili stihnout termíny, řešili na poslední chvíli požadavky klientů a pracovali dlouho do noci… já jsem seděla na zasněžené chalupě, popíjela svařák a četla knihu u krbu. Můj pracovní telefon byl vypnutý a zamčený v šuplíku. Jediný kontakt se světem práce byla zpanikařená zpráva od mladšího kolegy na můj soukromý mobil: „Jitko, prosím, nefunguje systém X, klient Y šílí, Robert na nás křičí, nevíme, co dělat!“ Přečetla jsem si ji, povzdechla si a vrátila se ke své knize.
Když jsem se v lednu vrátila, projekt byl sotva dodělaný. Tým byl vyčerpaný, udělaly se chyby a hodnotící schůzka byla plná vzájemného obviňování. Ale nikdo se neodvážil říct ani slovo mně.
Koneckonců, já jsem jen dodržovala pravidla. A konečně si užila svou zaslouženou dovolenou. Naučila jsem se, že když firma trvá na tom, abyste dodržovali pravidla do puntíku, nemůžete se cítit provinile, když to uděláte – i když to znamená sledovat, jak loď, kterou jste léta drželi nad vodou, začíná hořet.
