Článek
Jednoho dne přijel k mé budce chlápek vyleštěným autem, evidentně si o sobě myslel, že je mistr světa, a dlužil za parkovné asi sto padesát korun.
Jednoho dne přijel k mé budce chlápek vyleštěným autem, evidentně si o sobě myslel, že je mistr světa, a dlužil za parkovné asi sto padesát korun.
S úšklebkem ke mně natáhl obě dlaně plné korun, dvoukorun a padesátníků a vysypal mi je do okénka. Jak se mince sypaly, prohodil se smíchem: „Tady to máte! Ať se vám to hezky počítá!“ Bylo mi jasné, že to neudělal proto, že by neměl větší peníze. Chtěl si prostě jen rýpnout. Tak jsem se na něj usmál a řekl: „A vy si tady hezky počkejte, dokud to nebudu mít spočítané. Jinak zavolám ochranku, aby si vás tu našla a dovedla zpátky.“
Jeho úsměv okamžitě zmizel. Zatímco se za ním naštěstí netvořila žádná fronta, protože byl zrovna slabší provoz, já jsem se pustil do díla. Začal jsem pečlivě skládat mince do komínků po deseti. Schválně jsem pracoval co nejpomaleji a nejdůkladněji. Asi v polovině mi jeden komínek „nešťastnou náhodou“ upadl a rozsypal se po celém pultu. Musel jsem začít znovu. Pak ještě jednou. Ten chlap v autě jenom zuřivě bubnoval prsty do volantu a tvářil se, jako by měl každou chvíli vybouchnout.
Když jsem to konečně všechno přepočítal, zjistil jsem, že mi dal o čtyři koruny a padesát haléřů víc. Pečlivě jsem mu odpočítal drobné nazpět, podal mu je a s tím nejsladším úsměvem, jaký jsem dokázal, jsem řekl: „Tady máte nazpět. No vidíte, že se vyplatilo počkat?“ :)
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
