Článek
Vyšehrad dlouhodobě hraje roli jednoho ze dvou pilířů české státnosti. Zatímco Pražský hrad je sídlem českých králů a symbolizuje politický rozměr národa, Vyšehrad je spojen s jeho nejstaršími dějinami a je centrem duchovním. Tak jistě Vyšehrad vnímali i lidé v druhé polovině 19. století, tedy v době, kdy národní obrození vstupovalo do své „závěrečné fáze“.
Také děkan a později probošt Vyšehradské kapituly Václav Štulc měl toto místo ve velké úctě. Byl to katolický kněz, ale současně také obrozenec, který vystupoval jasně protihabsbursky. Za své postoje a poněkud neopatrná vyjádření dokonce strávil tři měsíce ve vězení. Nutno ovšem podotknout, že v jeho době ještě nebyly obrozenci tolik zdůrazňovány protestantské aspekty české historie, především husitství.
Václav Štulc měl z titulu své funkce hodně co říci k podobě Vyšehradu. Snahu o navrácení jeho původního významu pojal za svůj úkol a také se v tomto ohledu velice činil. Byl to právě on, kdo se zásadním způsobem zasadil o proměnu vyšehradského hřbitova v národní pohřebiště. Kromě toho prosadil přestavbu baziliky sv. Petra a Pavla, toho času v barokní podobě, v novogotickém stylu.
Ze Štulcova pohledu gotika mnohem lépe odpovídala duchovnímu centru národa, který se obracel k dobám své středověké slávy. Barokní podobu dal kostelu architekt Kaňka, který ovšem podle některých indicií vycházel ze spolupráce s Janem Blažejem Santini Eichelem. Novogotickou přestavbu potom dostal na starost Josef Mocker, podle jehož plánů získala bazilika opět gotickou, resp. pseudogotickou podobu.
Je to dobře nebo špatně?
Václavu Štulcovi lze samozřejmě jen těžko vyčítat jeho vlastenecké nadšení a snahu o proměnu Vyšehradu v místo, které dnes skutečně považujeme za jedno z hlavních center české státnosti. Ani samotná podoba baziliky dnes nikoho neuráží. Jen stěží se jedná o stejně kontroverzní událost jako např. zboření Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Na místě je tak spíše zamyšlení nad tím, do jaké míry byl český odpor k habsburské monarchii spravedlivý a objektivní.
Dnes samozřejmě nedává žádný smysl uvažovat o Rakousko-Uhersku jako o něčem, co se „nemělo rozpadnout“. Všichni z nás již svoji identitu odvozujeme od existence samostatného českého státu a je to tak v pořádku. Jde spíše o to dívat se na Rakousko-Uhersko objektivně, a nikoliv prostřednictvím jednoduchého černobílého vidění tehdejšího světa.
Jen těžko lze popřít, že druhá polovina 19. století znamenala pro český geografický prostor takový ekonomický, hospodářský a kulturní rozmach jaký zažil naposledy v době Karla IV. V této době vznikala zcela zásadní díla české literatury i hudby, zakládány byly firmy, které existují dodnes a jsou přímo symbolem českého umu a schopností.
V českých městech se stavělo, probíhala modernizace. Objevila se železnice, která byla od projektována tak, že propojovala český prostor s dalšími oblastmi. Neměli bychom zapomínat na to, že postaveno bylo Národní divadlo, od začátku podporováno a mohutně financováno ze strany samotného habsburského domu nebo šlechty české i německé. Mýtus o tom, že se na divadlo složil prostý lid je sice romantický, ale realitě příliš neodpovídá. Drobné dary by vydaly sotva na polovinu stavby, a to sbírky probíhaly dlouhé roky.
V jednom ohledu se ale přesto Čechům nedařilo tak, jak by si představovali. Tou oblastí byla politika. Zmíněný hospodářský a kulturní rozmach se neodrážel v posilování politické pozice Čechů. Ne snad, že by se Češi nepodíleli na vládnutí, ať již vysokými posty v administrativě nebo prostřednictvím Říšského sněmu, sen o povýšení Čech a Moravy na úroveň Uherska se však nenaplnil. Je však otázkou, do jaké míry to bylo politickou nezkušeností Čechů a nedostatkem jejich politického umu a do jaké míry šlo o jakousi diskriminaci.
Závěr a shrnutí
Novogotickou přestavbu baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě na podnět jejího děkana Václava Štulce lze chápat v rovině určité symboliky celkového vztahu Čechů k habsburské monarchii. Negativní postoj Čechů k monarchii a její vládnoucí rodině byl jistě do jisté míry logickým vyústěním přirozených snah o vlastní nezávislost.
Z dnešního pohledu je však na místě objektivnější přístup a Rakousko-Uhersko je třeba chápat jako koncept, který byl v době svého rozpadu asi skutečně na konci svých sil, avšak který předtím umožnil českým zemím nevídaný rozmach. Jednostranné odsuzování Rakouska-Uherska je z dnešního pohledu přežité a neodpovídá aktuálnímu stavu našeho historického poznání.
Zdroje
1) ČESKÉ ZEMĚ JAKO SOUČÁST HABSBURSKÉ MONARCHIE, diplomová práce Adam Volf Plzeň 2014
2) Tradice a současnost česko-rakouských vztahů
3) Češi a Rakousko-Uhersko
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10362011008-ceske-stoleti/10380-namet-2-cesi-a-rakousko-uhersko/
4) Kapitulní kostel sv. Petra a Pavla (Vyšehrad)
