Článek
Samotný výraz markytánka pochází z německého výrazu die Marktfrau. Mužskou obdobou je markytán, tento termín má taktéž německý původ, a to konkrétně ve slově der Marktmann neboli trhovec.
Takzvané markytánky, jinak též označovány francouzsky la vivandière, byly civilními osobami, které se pohybovaly v žoldnéřských armádách. Zde prodávaly zboží, obvykle potraviny včetně alkoholu, ale i předměty denní potřeby jako byly dopisní papíry, tkaničky do bot či knoflíky. Svůj prodej mohly realizovat stabilně nebo pouze příležitostně.
Markytánky jsou známé především z období napoleonských válek, nicméně jejich působení je doloženo napříč Evropou. Nebyly však verbovány ani placeny státem, prakticky tuto živnost provozovaly samy na sebe.
Pro provozování své činnosti potřebovaly nejen povolení od armádního velení, jímž byly přiděleny k určitému pluku, ale často muselo jít přímo o manželku některého z vojáků. V případě, že muž padl, musela se tak žena mnohde rychle provdat za jiného příslušníka armády, jinak by jednoduše přišla o povolení k dalšímu působení.
V armádě bujela i prostituce
Tyto ženy však neměly ideální pověst. Kromě zcela nevinného zajišťování potřebného zázemí vojákům se totiž tyto ženy staraly o jejich pohodlí i poněkud nadstandardně. Prostituce v okolí vojenských táborů zkrátka kvetla poměrně čile a jednalo se bezpochyby pro dotyčné o zajímavou formu „přivýdělku“.
Což nakonec způsobovalo i vytrvalé šíření pohlavních nemocí. Například nejvyšší purkrabí Království českého Adam II. z Hradce trpěl již od mládí zdravotnímu potížemi, protože se za bojů s Turky nakazil od markytánek tzv. uherskou nemocí (lues), která je dnes nejznámější pod označením syfilis.
Vlivem choroby nemohl purkrabí chodit ani hýbat rukama a trpěl křečemi, pakliže se tedy potřeboval někam dopravit, což často skutečně musel z titulu své funkce, jeho služebníci jej nosili na speciálních nosítkách. Nakonec zemřel ve věku ani ne padesáti let ve svém pražském paláci na Malé Straně.
Tato stránka života v armádě je však poměrně pochopitelná, jelikož žen se jinak u vojska samozřejmě pohybovalo málo. I samotné markytánky nakonec o vojáky zájem jevily. A to i navzdory tomu, že oficiálně samozřejmě nic podobného povoleno nebylo a přistižené hříšnici hrozilo předání civilní policii a soud dle tehdy platných zákonů.
Markytánky neměly snadný život
Bylo by však chybou si myslet, že armáda byla jen pověstným doupětem neřesti. Markytánky zažily společně s vojáky nesmírně těžké časy. Brodily se s vojskem rozbahněnými cestami, v létě musely přestát horko, v zimě zase kruté mrazy.
Některé se dokonce o své vlastní vůli probojovaly až do první linie, kde se postavily nepříteli. Bezpochyby se tak muselo jednat o velmi odvážné ženy. Samozřejmě takové riskování po nich nemohl nikdo přímo žádat. Nicméně často uznaly za vhodné alespoň posílit vojáky například douškem koňaku. Obětavě se také často staraly o nemocné nebo raněné muže.
Důkazem, že role markytánek nebyla nikterak náhodná, ale staly se důležitou součástí armády, byl i jejich vzhled. Ten byl jednotný a odpovídal uniformám, které nosilo vojsko.
Jejich oděv se tak obvykle skládal ze saka a blůzy, která mohla být přiléhavá nebo volná podle toho, k jakému pluku tyto ženy náležely. Také kalhoty mohly mít buď rovné, nebo rozšířené nohavice, nabírané u kotníků nebo v oblasti pod koleny. Přes kalhoty se obvykle nosila sukně v délce po kolena.
Co se týče doplňků, ty měly velký význam. Patrně tím vůbec nejtypičtějším prvkem se stal charakteristický soudek na brandy, zvaný tonnelet, který byl jednotícím prvkem při definování markytánek u různých pluků.
Životní příběh Marie Tepe
Patrně jednou z nejznámějších markytánek se stala Marie Tepe, která, původně narozena ve Francii, následovala svého manžela (filadelfský krejčí Bernhard Tepe) na jaře 1861 rovnou do vřavy americké občanské války.
Marie se narodila v Brestu na severozápadě Francie. Její matka byla Francouzka a otec Turek. Podrobnosti o jejím raném životě však nejsou známy. Některé zdroje uvádějí, že se již v 15 letech provdala za francouzského námořníka jménem Bernard Tebbe a v roce 1854 s ním odcestovala do Ameriky, také jedna z teorií říká, že ji vychoval otec a vzal ji s sebou, když emigroval do Philadelphie.
A podle dalších zdrojů se snad měla přestěhovat do Spojených států až zhruba jako desetiletá po smrti otce. Ve 20 letech se pak provdala a když manžel Bernardo narukoval, prosadila si, že půjde s ním. A to ačkoli ji její muž zrazoval a chtěl, aby doma vedla krejčovský obchod.
Zatímco americké ženy vázaly společenské konvence a jejich působištěm se tak mohla stát nejvýše nemocnice, Marie coby francouzská migrantka si s podobnými představami hlavu nedělala a vrhla se rovnou do první linie. Podle dobových svědectví se tam naplno projevila její divoký duch a stala se mnohem lepším vojákem než celá řada mužů. Za svou statečnost v bitvě u Chancellorsville pak byla dokonce oceněna vyznamenáním Kearny Cross.
Zdroje
1) Dcera regimentu
2) Kdo byly markytánky
3) Nepostradatelné markytánky - jak bylo se ženami v napoleonově armádě
4) Tahnout v bahně za vojskem - život Markytánek nebyl med
5) Markytánka
