Článek
Jako církevní restituce se označuje navracení části majetku, který byl znárodněn některým církvím a náboženským společnostem socialistickým režimem v Československu. V Česku se mohlo realizovat na základě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, který v roce 2012 prosadila tehdejší vláda Petra Nečase.
Tento proces nelze zpochybnit: Tam, kde stát neprávem majetek sebral, je bezesporu morálně správné tuto křivdu napravit a vrátit jej. I premiér Nečas ostatně v souvislosti s výše zmíněným zákonem hovořil o aktu spravedlnosti. Z ekonomického hlediska se navíc jednalo o rozumný krok, který vytvořil předpoklad pro financování církví nezávisle na státu.
Obdobně se musí česká historie vyrovnat s dalším palčivým tématem v podobě navrácení majetku sudetským Němcům. Po rozhodnutí postupimské konference o odsunu Němců z Polska, Maďarska a Československa 2. srpna 1945 Beneš podepsal dekret o odejmutí občanství. Tím vytvořil předpoklady pro tzv. odsun.
Ten následně proběhl v letech 1945–1946 a jednalo se o masovou deportaci německého obyvatelstva z Československa po skončení druhé světové války. Tato událost poznamenala miliony lidí, kteří byli připraveni nejen o majetek, ale i o vlast. Současné odhady hovoří o asi třech milionech odsunutých.
Prakticky dnes historikové odsun rozdělují do dvou etap. Tu první označují jako živelnou. Druhý odsun byl již organizovaný vládou podle mezinárodních dohod. V první fázi přišlo o život podle dnešních údajů přibližně 20 000 Němců. Jednalo se o akt pomsty, byť ve své době podle odborníků do značné míry pochopitelný.
Odsun se navíc nedotkl jen tehdejšího Československa. Německá menšina musela odejít i z Polska, Sovětského svazu, Maďarska a Jugoslávie. Sudetoněmecké krajanské sdružení, které které především hájí zájmy Němců vysídlených z českých zemí, v minulosti o navrácení majetku usilovalo. V roce 2016 se však objevily zprávy, že nakonec ze svých stanov zmínku o snaze získat zpět zkonfiskovaný majetek vypustilo.
Česko-německé vztahy jsou stále naplněny předsudky
S tímto bychom se však spokojit jednoznačně neměli. Vztahy Čechů a sudetských Němců se v posledních letech výrazně zlepšily právě vlivem vypuštění onoho ustanovení. Nicméně jednoznačně má smysl se čelem postavit k historickým křivdám. Jednotlivci se navíc svých práv domáhat stále mohou.
Češi mají zkrátka nejvyšší čas zbavit se historických předsudků vůči svým sousedům. Oba národy pojí už několik stovek let trvající bezprostřední soužití, a to jak geografické, tak politické, kulturní, ekonomické i demografické.
Vidina dědičného nepřátele však stála u samotných kořenů novodobé české národní identity. Češi jako národ se vůči tehdy dominantní německé síle začali vymezovat už během etapy národního obrození. Moderní český národ vznikl právě až v této době, se značným zpožděním za západní Evropou. A od tohoto momentu lze také hovořit o určité nepřerušené vývojové kontinuitě.
K posílení stereotypního zobrazení německého národa v očích Čechů pak došlo právě za druhé světové války. V české kulturní paměti pak byl tento obraz posilován i komunistickou propagandou, která především Němce ze západu pokládala za za revanšisty a neonacisty.
Právě s dědictvím komunistické minulosti již více než tři dekády od pádu režimu nastává čas se vyrovnat, usilujeme-li o skutečný přechod od socialistického totalitního státního zřízení ke svobodnému demokratickému kapitalistickému státu.
Češi se stále neumí s dědictvím minulosti vyrovnat
Český sociolog Jindřich Fibich otevřeně upozorňuje na skutečnosti, že v rámci tohoto vyrovnání se s minulostí ochotně Češi volí spíše strategii zapomínání a odvracení se místo náležitého pochopení a zpracování.
Byť je pravdou, že ne všichni. V Česku onen divoký odsun páchající na nevinných obětech zločiny ne nepodobné nacistickým hrůzám poměrně odvážně v roce 1990 odsoudil někdejší prezident Václav Havel. Tehdejší veřejnost však podobný krok vnímala krajně kontroverzně a Václav Havel se za něj dočkal kritických reakcí. A jeho slova o pomstě rezonují v této otázce dodnes. Tím jen potvrzují, o jak těžké téma se stále jedná. Tím spíše bychom se však měli snažit tuto kapitolu našich dějin uchopit a vyrovnat se s ní.
Ostatně také Německo bylo nuceno přijmout odpovědnost za nacistické zločiny. A to nejen z hlediska nutného zaplacení válečných repatriací, ale také v rovině symbolické. Slavným se tak stal snímek tehdejšího spolkového kancléře Willyho Brandta, který v roce 1970 poklekl v Polsku před pomníkem povstání ve varšavském ghettu. To ve své době vyvolalo bouřlivý ohlas.
I nastupující generace se stále cítí být součástí tohoto historického vývoje a nejedná se pro ni jen o uzavřenou kapitolu z dávných dějin. Zřetelné jsou tak například současně tendence k aktivnímu potírání nových projevů antisemitismu.
Fakt, že se s děním v minulosti pokouší země vyrovnávat dokazuje i postoj současných politických činitelů, kdy německý prezident Frank-Walter Steinmeier v roce 2021 vůbec poprvé od konce války uctil památku československých parašutistů – atentátníků na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Češi by tak jednoznačně měli v tomto ohledu svoje německé protějšky následovat. Vzhledem k současným mezinárodním událostem, jako je válka na Ukrajině, navíc existuje riziko nového odcizení a neporozumění mezi Čechy a Němci. Na vzájemných vztazích je proto potřeba pracovat tím intenzivněji.
Zdroje
HAHNOVÁ, Eva, HAHN Hans Henning. Legendy, mýtus a dějiny. Pojem vyhnání v německé paměti. Praha: Academia, 2023.
Slyšme i druhou stranu, Infocentrum Šumava, kolektiv autorů, 1991
STANĚK, Tomáš. Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Praha: Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, 2005.
