Článek
Počátek války byl ve znamení německo-ruského spojenectví. Polsko dobyl Hitler společně se Stalinem a nejspíš by spolu dosáhli daleko větších úspěchů. Stalin ale brzy zjistil, že Hitler ho považuje pouze za svou loutku a jeho jediným cílem je ruskou velmoc dobýt a připojit ke své říši. Dva kohouti na jednom smetišti si ale nikdy neporozumí, a tak se Stalin raději vrhl na opačnou stranu a přidal se k ostatním spojeneckým armádám. Německý útlak, který poté Sovětský svaz okusil na vlastní kůži, se podepsal i na tom, jak následně Rudá armáda s Němci zacházela.
Stalin viděl, že pokud Německo dosáhne svých cílů, stane se prakticky neporazitelné a bude obtížné s ním jakkoliv vyjednávat. Rozpínání říše by časem vedlo k dalším tlakům na Sovětský svaz a jeho hranice. A vlády se tehdy nechtěl vzdát nikdo.
Proruská dohoda
Ačkoli Američané by zvládli pokročit mnohem dále do nitra tehdejšího Československa, Rusko tehdy nabídlo dohodu, která z nich měla učinit hrdiny. I proto Američané nepostupovali zdaleka tak rychle a na našem území strávili před osvobozením jen necelý měsíc. Rudá armáda postupovala československým územím téměř tři čtvrtě roku, ostatně i proto u ní byly tak velké ztráty na životech. I to bylo něco, co mělo být obdivováno a co mělo omluvit vše, co rudoarmějci provedli.
Stalin vycítil šanci, jak ovládnout všechny, kdo potřebovali pomoci od Hitlerovy nadvlády. Jednoduchá dohoda pak položila poměrně pevné základy komunismu a Sovětský svaz postavila do role těch, bez nichž by došlo ke konečnému řešení české otázky, což bylo Hitlerovým cílem. Rudá armáda tedy náš národ sice zachránila před hromadným vyvražďováním, ruští vojáci ale tuto záchranu pojali po svém.
Vy buďte vděční, my můžeme vše
Mnoho vojáků, kteří nás osvobozovali, chtěli Němcům vrátit všechno zlo, které zažili oni sami i jejich rodiny. Bohužel ale tohle řádění odnesli hlavně ti nevinní. Mnoho Němců, kteří žili na našem území, nesouhlasilo s tím, jak Hitler vyhlazuje a likviduje, někteří se k nám přesunuli proto, aby tomu unikli. Jiní zase chtěli pouze v klidu přežít a doufali, že je ochrání německý původ. Rudá armáda se právě na těchto lidech, kteří v tehdejším Československu žili, vyřádila, aby ukojila své pomstychtivé choutky. Ruští osvoboditelé měli při cestě naší zemí pocit, že jim budeme vděční za každou cenu a že si mohou dovolit doslova cokoliv. Z drobných krádeží, které provázejí každou válku, se postupně stávaly větší a začalo docházet i k rabování domů, obchodů a celých vesnic a měst.
Například Brno se potýkalo s velkou mírou zločinů, které páchali osvobozující vojáci na majetku všech obyvatel bez rozdílu. A bohužel se nejednalo jen o zločiny majetkové. Vzepřít se vojákům, kteří přišli „zachraňovat“, nemohl nikdo, trest přišel ihned a byl většinou trestem smrti. Vraždění lidí, kteří chtěli ubránit zbytky toho, co jim zbylo po německém drancování, bylo naprosto běžné, a kdo chtěl přežít, musel jen mlčky přihlížet.
Nejhůře na tom byly ženy. Masové vyvražďování německou armádou nahradilo masové znásilňování všech žen. Vojákům bylo jedno, zda jsou staré, mladé nebo dokonce ještě děti. Nebylo výjimkou, že ženy byly zneuctěny několikrát za sebou i několika muži najednou. Jejich malé dcery i synové tomu museli přihlížet, mnohdy i muž musel být přítomen u toho, když mu znásilňovali ženu či dceru. Obce jako Hlučín nebo Lžín, které patřily oficiálně Německu, vojáci vydrancovali, ženy zneužili a vše činili s tím, že jsou přeci zachránci.
Následky na celý život
Krádeže jsou sice kruté, zvlášť pokud už toho moc nemáte, ale i tak se dají nějak překousnout. Znásilněné ženy si ale nesly následky mnohem déle. Spousta jich onemocněla, další si rovnou sáhly na život, jelikož s tím pocitem zneuctění nemohly žít. Některé otěhotněly. Dokud se Německo drželo jakž takž nad vodou, mohly si některé dovolit jít na potrat. U žen árijského původu to bylo složitější, pro ty byl potrat tabu. Teprve ve chvíli, kdy se tyto zločiny vojáků staly veřejným tajemstvím, mohly jít na potrat. Stačilo místopřísežné prohlášení, že byly znásilněny. Sovětský svaz se ale postaral o to, aby to tak jednoduché nebylo. Většinu lékařského vybavení ukradli a odvezli. Řada tehdy narozených dětí se stala důvodem k rozpadu do té doby pevného svazku, mnoho dětí počatých v té době má v rodném listě napsáno otec neznámý.
Konec Hitlera
Posun spojeneckých armád a naděje na konec války nakonec donutily Hitlera k sebevraždě. Zde je třeba říci, že Sovětský svaz chytře přerušil osvobození Československa a nečekaně se vrhnul na Berlín. Tím se nejspíš urychlilo ukončení německé nadvlády, postup Rudé armády ku Praze pak byl už spíše dočištěním od německých vojsk, respektive toho, co z nich zbylo. Naděje na svobodu a Hitlerova smrt vlila sílu mezi ty, kteří zůstali. Němci se stávali těmi vyháněnými a lidé je vytlačovali ze svého území i sami, bez pomoci velké armády. Osvobozenecké armády pak už neměly zdaleka tolik práce jako zpočátku.
Sovětská vojska se pak přesunula zpět do Československa a do Prahy, a naši vůdci následně v podstatě přislíbili Sovětskému svazu poslušnost a oddanost. Z naší země bylo následně odsunuto přes 5000 lidí, kteří nadobro zmizeli v sovětských koncentračních táborech a na popravištích. Sovětský svaz přitom tyto odsuny nikdy nepřiznal v celém rozsahu, údajně odvedli jen něco přes pouhou tisícovku obyvatel, z nichž se podle jejich slov vrátila celá třetina zpět. Německo nás chtělo přetvořit k obrazu svému, po válce se o totéž pokusilo Rusko v čele se Stalinem. Jeho pohled možná nebyl tak krvavý jako Hitlerův, přesto se snažil vlastně o to samé. Sovětizace se stala běžnou součástí života lidí v Československu a jakýkoliv odpor byl okamžitě trestán. Rozdíl byl hlavně v tom, že jsme jim navíc měli být vděční za to, že nás vlastně zachránili.
Komunismus, metro i proruský Zeman
Stalin věděl, že naše osvobození mu dá volnou ruku v budování komunistické říše ve všech osvobozených oblastech. Zpočátku byli opravdu Sověti považováni za hrdiny, o činech vojáků se ale postupně dovídalo stále více lidí. Nastolení komunistického režimu, který omezoval řadu lidských práv a opět znamenal jen to, že musíte být za dobře s režimem, se lidem ale příliš nelíbilo. Svobodu si náš národ představoval poněkud jinak. Tahle svoboda byla jako výměna klece za klec s malinkatým výběhem. Sovětskému svazu se pak po celá léta podřizovalo vlastně vše. Ačkoli se Československo stalo svobodnou zemí, politické vedení bylo jen prodlouženou rukou Moskvy a nikdo nemohl dělat, co chtěl.
Přesto jsme se dokázali zvednout a naše země se stala plně soběstačnou republikou. Krev prolitou na našem území a zločiny spáchané na našich občanech jsme překonali, měli jsme vše, co jsme jako národ potřebovali. O trochu více prostoru pro volný nádech obyvatel už nám však Sovětský svaz neodpustil, a tak nás opět obsadili, abychom se z jejich nadvlády nedostali. Přes dvacet let měli pocit, že jim patříme a nehodlali nás nechat žít.
8. květen je dodnes připomínkou osvobození, ačkoli podle ruského kalendáře k němu došlo až devátého. Aby se na tento fakt nezapomnělo, byla v tento den (9. 5. 1974) například slavnostně otevřena první linka pražského metra. A třeba prezident Zeman, který se nikdy netajil svou zálibou v Rusku, vítal veškeré oslavy ruských vítězství, aniž by vzpomněl na ty, kterým ruské osvobození zničilo život.
Zdroje
1) Až příliš hořké osvobození ruskou armádou
2) Násilí vojáků Rudé armády v Čechách a na Moravě
3) Přišli a hledali děvuchy
4) Pád Berlína 1945 diplomová práce
