Článek
Dvanáct let manželství, dvě děti. Život, který jsem si nevybrala, ale naučila se v něm žít pro blaho ostatních. A teď, když je po všem, se ode mě očekává, že budu s úsměvem přihlížet jeho korunovaci na hrdinu.
Včera mě v Kauflandu zastavila sousedka. „Helenko, slyšela jsem to o Martinovi,“ spustila soucitně. „To je úžasné, že našel tu odvahu. Musíte na něj být pyšná.“ Jen jsem se pousmála a přikývla. Co jiného mi zbývá? Kdybych řekla pravdu, byla bych za zahořklou hysterku.
Oba jsme právníci. Seznámili jsme se na fakultě, byli jsme rovnocenní partneři. Ale Martin byl vždycky silně věřící. Po svatbě trval na tom, že budeme mít děti hned a já s nimi zůstanu doma. Chtěla jsem být advokátka, chodit k soudu, budovat si kariéru. Ale jemu na tom tak záleželo, na tom obrazu dokonalé katolické rodiny. Tak jsem ustoupila.
Pracovala jsem z domova, po nocích jsem procházela smlouvy pro realitky, abych úplně nezakrněla. Ale můj sen umíral. A Martin mi občas připomněl, že máma na plný úvazek by vlastně neměla pracovat vůbec.
Po narození druhého dítěte před osmi lety se naše manželství proměnilo v peklo. Byli jsme dva cizinci pod jednou střechou. Pozvala jsem ho, ať jdeme do poradny. Šli jsme. Věci se na pár měsíců zlepšily, a pak zase spadly do starých kolejí. Chtěla jsem rozvod. On odmítl. „Naše víra to nedovoluje,“ řekl pokaždé. Tak jsem zase trvala na poradně. A tenhle cyklus se opakoval tolikrát, že to ani nedokážu spočítat.
Před rokem přišel s tou „bombou“. Přiznal, že je gay. Že to ví od puberty. Moje první reakce? Upřímná úleva. Konečně to dávalo smysl. Ta jeho odtažitost, ten chlad. Byla jsem za něj šťastná. A byla jsem šťastná, že konečně přijde ten vytoužený rozvod.
Odstěhoval se. A pak jsem se dozvěděla zbytek.
Pět let měl poměr. S o hodně mladším kolegou z práce, kterému v době, kdy se seznámili, bylo možná sotva osmnáct. Pět let! Celou tu dobu, co jsem se já snažila zachránit naše manželství kvůli JEHO víře, on si užíval s milencem. Celou tu dobu, co jsem já hrála roli dokonalé manželky, aby on měl svůj obraz spořádané rodiny, on žil dvojí život.
A teď? Teď mi dělá z rozvodu peklo. Odmítá platit jakékoliv výživné na mě, i když ví, že mi bude trvat roky, než si kariéru vybuduju na úroveň, která uživí mě a děti. Na děti chce platit jen to nejnutnější minimum. Chce střídavou péči na papíře, aby vypadal jako skvělý otec, ale ve skutečnosti dětem ignoruje telefony a vidí je jednou za dva měsíce. Je skvělý právník a ví, jak mě ničit.
Zatímco já počítám každou korunu, on si bere v práci volno a jezdí si s přítelem na drahé dovolené na Maledivy, čímž celý rozvod jen dál protahuje.
A do toho všeho musím denně poslouchat, jaký je to hrdina. Jak je odvážný. Včera to vyvrcholilo. Zastavila mě starší paní z našeho bývalého kostela a skoro mě obvinila, že jsem ho v tom nešťastném manželství držela já. Málem jsem vybuchla.
Proč se očekává, že budu hrát tuhle hru? Kdyby mě opustil kvůli mladší ženě, se kterou mě pět let podváděl, všichni by čekali, že budu vyprávět, jaký je to parchant. Ale protože odešel za mužem, je z něj najednou mučedník a já mám být jeho svatá opora.
Už ne. Už nebudu mlčet a usmívat se. Nebudu na něj házet špínu, to neudělám kvůli dětem. Ale už ani nebudu lhát. Až se mě příště někdo zeptá, řeknu jim svou novou pravdu: „Jsem ráda, že Martin konečně našel odvahu žít podle sebe. Ale rozvod je vždycky smutná věc a ten náš bohužel není výjimkou.“ Možná to není celá, syrová pravda. Ale je to začátek. A pro mě je to teď všechno.
Musíte se také usmívat, zatímco uvnitř vás všechno křičí? Svěřte se se svým příběhem na pribehy.kral@seznam.cz. Zasloužíte si být slyšet, ne jen tiše trpět.
