Článek
Rána bez stresujícího dojíždění v přeplněné MHD. Práce v pohodlných teplákách. Oběd, který si v klidu uvařím a sním na balkoně. Možnost hodit prádlo do pračky mezi dvěma schůzkami. Znělo to jako sen. Jako dokonalá harmonie mezi pracovním a osobním životem. Dnes, po dvou letech, vím, že to nebyl sen. Byla to jen dobře maskovaná noční můra.
Problém není v práci samotné. Mám svou práci ráda, i když je náročná. Problém je v mém manželovi, Radkovi. Radek má práci, kam musí fyzicky docházet. Každé ráno odchází z domu v obleku a vrací se večer, unavený z „reálného světa“. A v jeho hlavě se za ty dva roky usadila naprosto mylná, ale o to pevnější představa: když jsem doma, tak vlastně nepracuju. Mám „pohodičku“.
Můj typický den přitom vypadá jako trénink pro adepta na místo ředitele logistického centra. Ráno vstanu v šest, vypravím děti do školy, připravím snídaně a svačiny, vyvenčím psa a vypravím manžela do práce. V osm hodin, kdy za ním zaklapnou dveře, bych si měla v klidu uvařit kávu a začít pracovat. Místo toho mám přesně patnáct minut na to, abych uklidila kuchyň po ranním tornádu, dala prát první pračku a v rychlosti zkontrolovala e-maily. V 8:15 mi začíná první online porada.
Sedím u kuchyňského stolu, na sobě mám nahoře halenku, aby to na kameře vypadalo profesionálně, a dole ty zmíněné tepláky. Snažím se soustředit na čísla v prezentaci, usmívám se na šéfa a přitom nohou nenápadně odstrkuji psa, který se mi dožaduje pozornosti. V polovině schůzky začne pípat pračka. Vypínám si mikrofon s omluvou, že mám „špatný signál“, běžím do koupelny, přehodím prádlo do sušičky a nabíjím další várku. Vracím se ke stolu přesně ve chvíli, kdy mi kolega klade otázku, na kterou jsem slyšela jen půlku.
Můj pracovní den je peklo multitaskingu. Jsem projektová manažerka, účetní, kuchařka, uklízečka a animátorka v jednom. Mezi dvěma videohovory loupu brambory na večeři. Během psaní důležitého e-mailu odepisuji na zprávy ve školní skupině. Můj oběd je jogurt snědený ve stoje nad dřezem, zatímco čtu podklady na další poradu. Ten mýtus o klidném obědě na balkoně se rozplynul hned první týden. Na záchod si stíhám odskočit jen tehdy, když někdo jiný sdílí obrazovku a já mám pět minut „okno“.
Nejhorší část dne ale přichází po třetí hodině, kdy se domů vrátí děti. Dveře se rozletí a do mého křehkého pracovního ekosystému vtrhne hurikán. „Mami, mám hlad!“, „Mami, pomůžeš mi s úkolem z matiky?“, „Mami, ségra mi sebrala tablet!“. Snažím se dokončit poslední úkoly, odeslat poslední e-maily a přitom řešit jejich spory, mazat jim chleba s máslem a vysvětlovat trojčlenku.
A pak, kolem šesté večer, přijde domů Radek. Otevře dveře, uvidí mě sedět u počítače, v kuchyni je ještě nepořádek po dětské svačině, a s povzdechem pronese tu větu. Tu větu, při které mám chuť vzít svůj notebook a hodit ho po něm. „Ahoj, miláčku. Teda, ty se máš. Taková pohodička, celej den doma. Já jsem měl dneska hroznej fofr, ani jsem se nezastavil.“
V tu chvíli se ve mně vaří krev. Dívám se na něj, na toho muže, který nemá nejmenší tušení, že jsem právě absolvovala desetikilometrový mentální a fyzický maraton. Chci na něj křičet. Chci mu ukázat svůj kalendář plný schůzek, počet odeslaných e-mailů, tu horu vyžehleného prádla, co čeká ve vedlejším pokoji. Ale vím, že je to zbytečné.
„Radku, to není žádná pohodička,“ zkoušela jsem to ze začátku. „Měla jsem osm schůzek, musela jsem dokončit tu prezentaci a mezitím…“ Vždycky mě přerušil. „Já vím, já vím, že taky pracuješ. Ale přiznej si, je to jiný. Můžeš si u toho aspoň uvařit kafe a sedět v teplákách. Já musím být celý den v pozoru, jednat s lidmi, stres v kanceláři…“ On to nechápe. Pro něj je rovnítko mezi slovem „doma“ a slovem „odpočinek“. A já jsem pro něj jen součástí toho domácího komfortu, která se nějakým záhadným způsobem postará o to, aby bylo večer uvařeno a ráno čisté košile.
Minulý týden jsem se rozhodla pro tichou stávku. Den předtím mi zase řekl tu svou větu o „pohodičce“. Tak jsem si řekla, že mu ji dopřeju. Ráno jsem vypravila děti a jeho, a pak jsem se zamkla v ložnici, kterou jsem prohlásila za svou „kancelář“. A dělala jsem jen a pouze svou práci. Nic jiného. Nezapnula jsem pračku. Nevyndala jsem myčku. Nezačala jsem vařit večeři. Odpracovala jsem si poctivě svých osm a půl hodiny.
Když Radek přišel domů, zarazil se už v předsíni. Bylo tam podezřelé ticho. V kuchyni stál dřez plný nádobí od snídaně. V obýváku se válely hračky. Z koše na prádlo přetékala hromada špinavých věcí. „Co se stalo? Co je k večeři?“ zeptal se zmateně.
Vyšla jsem z ložnice, poprvé za celý den opravdu odpočatá. Usmála jsem se na něj tím nejsladším úsměvem. „Dneska jsem měla pohodičku, miláčku,“ řekla jsem. „Pila jsem kafe a koukala na seriály, přesně jak jsi říkal, že to dělám. Takže večeře dneska není. Ale jestli máš hlad, můžeš si něco objednat.“
Ten výraz v jeho tváři. Ta směs šoku, nepochopení a pomalého svítání. Stál tam, díval se na ten chaos a poprvé v životě mu možná došlo, kolik neviditelné práce se v tomhle bytě každý den udělá, zatímco on je v kanceláři a má „fofr“. Nevím, jestli to pochopil úplně. Ale od té doby mi tu větu o mé „pohodičce“ ještě neřekl. A to je pro mě malé, ale sladké vítězství v mém každodenním pekle jménem home office.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
