Článek
Stalo se to před mnoha lety, v době, kdy vrcholem technologie byl PlayStation 2 a internet jsme měli ještě přes vytáčenou linku. S bratry jsme tehdy do domu propašovali zakázané ovoce – hru Grand Theft Auto: San Andreas.
Na celé dny jsme se zavírali ve sklepě a střídali se u ovladače. Rodiče nás tam moc nerušili. Neměli jsme přístup k heslům na internet, takže cheaty nepřipadaly v úvahu. Našli jsme si ale jiný způsob, jak si ve hře vydělat na zbraně. Chodili jsme do strip klubu, vylezli na pódium k tanečnicím a jen tak stáli. Hra byla navržená tak, že jste sbírali peníze, které chlapi házeli na pódium. Stačilo tam nechat postavu stát deset, dvacet minut a byli jsme v balíku.
Jednoho dne, zrovna když jsem hrál, máma zavolala dolů do sklepa, ať se chystáme, že jedeme do Pizza Hut. A tehdy mě osvítil geniální nápad. Dojel jsem se svou postavou CJ do strip klubu, vylezl na pódium, vypnul televizi, ale PlayStation nechal běžet. Loupež století mohla začít.
Můj táta byl v té době v kostele, kde nacvičoval s chrámovým sborem na velikonoční mši. Vždycky si nácviky natáčel na kameru, aby si pak doma mohl dělat poznámky. A tenhle den nebyl výjimkou.
Zatímco my jsme seděli v pizzerii, on dorazil domů. Zapojil svou kameru do našeho jediného videopřehrávače, který byl napojený na televizi ve sklepě.
V Pizza Hut nám najednou zvonil telefon. Máma ho zvedla, položila ubrousek a pomalu se na nás podívala tím svým specifickým, vypočítavým pohledem. Tím pohledem, který vždycky znamenal, že jsme v průšvihu, i když jsme ještě netušili proč. V tu chvíli jsme věděli, že je zle.
Cesta domů naší starou Felicií proběhla v naprostém tichu. Když jsme dorazili, máma pronesla osudovou větu: „Chlapci, pojďte dolů do sklepa. Tatínek vám chce ukázat, jak mu to šlo na nácviku.“
A TEHDY nám došlo, proč je zle.
Šourali jsme se po schodech dolů a naskytl se nám pohled na apokalypsu. Táta seděl na gauči a na zapnuté televizi se do rytmu písničky od En Vogue kývala hranatá prsa striptérky. A jen pár centimetrů od ní stál náš CJ a vesele sbíral peníze.
Táta začal své kázání: „Chlapci, já ani nevím, kde začít. Ten PlayStation byl požehnaný dar k Vánocům a takhle nám splácíte naši důvěru?“ Zvedl do vzduchu ovladač a teatrálně jím gestikuloval. „Já se tady snažím přinést slávu Bohu a…“
V tu chvíli se to stalo. Ve víru svého spravedlivého hněvu nechtěně zmáčkl tlačítko na ovladači. A CJ na obrazovce udeřil pěstí přímo do obličeje té striptérky.
Celá rodina stála v naprostém, zděšeném tichu a sledovala, jak vyhazovači v klubu vytáhli zbraně a rozpoutali masakr. Střelba trvala snad celou věčnost. Když konečně utichla a CJ se objevil před nemocnicí, ohlédl jsem se.
Máma tiše vzlykala do dlaně. A tátovi stékala po tváři jediná slza a potichu se modlil.
Po další nekonečné chvíli ticha, bez jediného slova, vstal. Odpojil PlayStation, došel k našemu počítači, odpojil i ten, odnesl obojí do auta a odjel. Následující čtyři měsíce byl PlayStation i počítač zamčený v jeho kanceláři v práci.
Dnes je to jedna z mých nejoblíbenějších vzpomínek na dětství. Chybí mi bráchové.
Chytili vás rodiče při něčem, co jste neměli dělat, a skončilo to naprosto absurdní situací? Podělte se o svou nejlepší historku z dětství na pribehy.kral@seznam.cz. Nejlepší příběhy píše sám život (a přísní rodiče).
