Článek
S Evou jsme se rozvedli před šesti lety. Byl to ošklivý rozvod, plný hádek a bolesti. Naši kluci, Vojta, kterému je teď třináct, a Matěj, devítiletý, to nesli těžce. Máme je ve střídavé péči, týden u mě, týden u ní. Bydlíme asi tři kilometry od sebe. Po tom rozvodu jsme spolu neměli žádný opravdový vztah, jen jsme řešili věci kolem dětí, plánování a tak. Vůbec jsem netušil, co se děje v jejím osobním životě, ani mě to nezajímalo, a ona to měla se mnou stejně. Tenhle poslední rok se ale začala chovat divně. Byla ke mně nějak víc upovídaná, přátelštější. Já o žádný kamarádský vztah s ní nestál.
V pondělí jsem vyzvedl kluky ze školy, začínal můj týden s nimi. Kolem osmé večer mi od ní přišla esemeska. Psala, jak jsem jediný člověk, komu stoprocentně věří ohledně dětí, že jsem skvělý táta a děkuje mi za to. Pak mi napsala, ať klukům řeknu, že je miluje. To bylo divné, protože každý večer, když byli kluci u mě, volala Vojtovi, aby mu popřála dobrou noc. Ten večer ale nezavolala. Cestou do práce jezdím kolem jejího domu a všiml jsem si, že její auto pořád stojí na ulici, ale myslel jsem si, že třeba pracuje z domova, nebo je nemocná. Ráno jsem jí psal esemesku ohledně Matějovy učebnice, kterou nechal u ní, a hodiny uběhly bez odpovědi. To bylo hodně zvláštní, protože když šlo o děti, vždycky odpovídala během pár minut.
Začal jsem být trochu nesvůj a zavolal jsem jí. Znovu opakuju, nic nevím o jejím společenském životě, takže jsem nemohl zavolat jejím kamarádkám, protože žádné neznám, a její rodiče bydlí na druhém konci republiky. Poslal jsem jí audiozprávu, že jestli mi do dvou odpoledne nezavolá nebo nenapíše, půjdu k ní domů, abych se ujistil, že je v pořádku. Odešel jsem z práce dřív a jel k ní. U dveří ležely balíčky, což byla další varovná kontrolka. Nikdy by nenechala balíčky bez dozoru venku. Volal jsem, psal esemesky, klepal na dveře, žádná odpověď. Odemkl jsem si a zavolal na ni. Vešel jsem do její ložnice a uviděl tělo s velkou krvavou skvrnou na triku a něco, co vypadalo jako telefon, v ruce.
To nebyl telefon. Byla to pistole a střelila se do srdce. Zavolal jsem policajty, vyslýchali mě tři hodiny a řekli mi, že se spojí s jejími rodiči, protože já už nejsem nejbližší příbuzný. Musel jsem vyzvednout kluky a snažil se držet kamennou tvář, protože jsem tu situaci pořád zpracovával.
Ve středu si Vojta začal stěžovat, že mu máma neodpovídá na esemesky, a dožadoval se, abych ho vzal k ní domů (který je pořád oblepený policejními páskami). Myslí si, že jeho zprávy ignoruje, nebo že má rozbitý telefon a chce jí říct, aby si ho opravila. Požádal jsem o soukromý rozhovor s jeho třídním učitelem a řekl jsem mu, že Vojta bude následujících pár dní chybět ve škole, možná déle. Zeptal se, co na světě může být tak důležité. Řekl jsem mu, že jeho máma před pár dny spáchala sebevraždu, já jsem jim to ještě neřekl, ale chystám se.
Její máma mi neustále volá a chce mluvit s kluky, ale řekl jsem jí, že jsem jim to ještě neřekl, protože se všechno seběhlo moc rychle a já potřebuju najít správná slova a správný čas. Vojta už tuší, že se něco vážného stalo, a teď i devítiletý Matěj začíná něco větřit, je neklidný. Vojta se dožaduje, abychom šli k mámě, a dokonce vyhrožoval, že zítra nepůjde do školy, jestli to neudělám. Matěje jsem dnes ráno (ve středu) nemohl dostat do školy, měl úplný hysterický záchvat a nechtěl mě pustit.
Všechno se to ve mně mlelo. Kluci už byli jako na trní. Nakonec jsem se rozhodl. Zítra. Ve čtvrtek. Vezmu je dřív ze školy, sedneme si doma a já jim to budu muset říct. Netuším, jak to udělám, jaká slova najít, aby to bolelo co nejméně, i když vím, že to bude strašné. Vím jen, že to bude to nejtěžší, co jsem kdy v životě udělal. Můj třináctiletý Vojta se sesype, to vím jistě. A já… já se asi sesypu s ním.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
