Článek
Jsem intersexuálka. S manželem Jakubem jsme nedávno oslavili první narozeniny naší dcery. Kvůli problémům s plodností jsme ji měli díky náhradní matce, naší blízké kamarádce Erice. Erika je v našich životech léta a nyní je kmotrou a tetou naší dcery. Je také lesba a ve šťastném vztahu, což činí zbytek tohoto příběhu ještě absurdnějším.
Moje tchyně mi nikdy otevřeně neřekla nic ošklivého, ale měla ve zvyku mě neustále přehlížet a zaměřovat veškerou pozornost na mého manžela a Eriku. Když jsme s Jakubem začali chodit, byla příjemná. Ale jakmile zjistila, že jsem intersexuálka, začala se chovat divně. Ne krutě, jen dotěrně a podivně fascinovaně, na což jsem bohužel zvyklá. Ptala se mě, jestli jsem technicky muž nebo žena, jestli jsem někdy zvažovala operaci, aby se věci „zjednodušily“, a jednou se dokonce zeptala na to, jak kreativní je náš sexuální život kvůli mému stavu, a že by můj manžel neměl zanedbávat své potřeby kvůli mně, což můj manžel okamžitě zarazil.
Když jsme oznámili, že budeme mít dítě pomocí náhradní matky, její reakce se týkala jen Eriky. Neustále říkala, jaké máme štěstí, že máme někoho jako ona, a jak to musí být pro mého manžela úleva, že má skutečné spojení s dítětem. Říkala věci jako „dítě by mělo mít vždy nějakou biologickou kotvu“ a v jednu chvíli se zeptala, jestli se někdy budu cítit odstrčená. Když jsem řekla ne, jen se usmála a řekla, že je dobře, že jsem dospělá, a že ona by se tak necítila, kdyby se musela spoléhat na jinou ženu, aby jí dala dítě.
Na oslavě odhalení pohlaví pronesla celý přípitek o mateřství, ale soustředila se výhradně na Eriku. Přidala větu o tom, že je za mě ráda jako za „podpůrnou partnerku“, která to umožnila, a trvala na tom, aby Erika byla přítomna, když jsme s manželem krájeli dort. Chtěla jsem se propadnout do země. Erika byla viditelně nesvá. Vždy nám oběma jasně říkala, že i když je poctěna, že nosila naše dítě, nemá žádnou touhu být spolurodičem a nemá zájem být považována za něco víc než za milující tetu a kmotru.
Od narození naší dcery si tchyně zvykla mě odsouvat na vedlejší kolej. Označuje Eriku a mého manžela v příspěvcích na sociálních sítích o dítěti, ale mě nikdy nezahrne. Fotí je, jak drží dítě, a popisuje je jako malou rodinnou jednotku. Neustále Erice říká, jak přirozeně s dítětem vypadá a jakou skvělou chemii mají s mým manželem, když spolu „rodičují“. Erika mi sama řekla, že má pocit, jako by se tchyně snažila napsat scénář k realitě, ve které nikdo jiný nežije.
Pak přišly první narozeniny naší dcery. Byla to oslava doma, nic velkého, ale přesto výjimečná. Tchyně přišla pozdě a okamžitě mi podala obrovskou dárkovou tašku se slovy, že je to něco extra speciálního od babičky a Eriky. Erika, která už na oslavě byla a přinesla svůj vlastní, jasně označený dárek dříve, na to jen zírala, jako by neměla tušení, co je uvnitř.
Otevřela jsem tašku, protože tchyně trvala na tom, abych to udělala přede všemi. Uvnitř byl zarámovaný, na zakázku vyrobený obraz mého manžela, Eriky a dítěte, jen oni tři, stylizovaný jako rodinný portrét, stojící před naším domem. Já jsem na něm vůbec nebyla. Zjevně si ho nechala zhotovit na základě fotek a jednala, jako by to byl ten nejpromyšlenější dárek.
V místnosti nastalo podivné ticho. Erika vypadala zděšeně. Můj manžel se jí přímo zeptal, proč na obraze nejsem. Tchyně jen pokrčila rameny a řekla něco jako, že tím nic nemyslela a že jen chtěla zachytit pouto mezi těmi, kdo naši dceru stvořili. Podívala se přímo na mě a dodala, že samozřejmě jsem součástí života své dcery svým vlastním, speciálním způsobem. Jako bych byla chůva.
Jen jsem jí řekla, že musí odejít, hned teď. Můj tón byl přiznávám trochu drsný. Tvářila se ohromeně, řekla, že přeháním a že je to jen milá památka. Řekla jsem jí ne, že není, a že buď odejde v klidu, nebo někoho požádám, aby ji vyvedl. Poté odešla.
Teď mi sourozenci mého manžela píší, jak jsem ji ztrapnila a že jsem zkazila šťastný den kvůli nedorozumění. Můj manžel nesouhlasí. Řekl, že je na mě pyšný, že jsem se za sebe postavila, a že on měl zakročit už dávno. Erika mi také řekla, že jsem to zvládla lépe, než by to zvládla ona.
Přesto o tom od té doby přemýšlím. Tak tvrdě jsem pracovala, aby ten den byl pro naši dceru krásný, a stále přemýšlím, jestli mě to, že jsem ji vyhodila, nedělá stejně špatnou, nebo jestli to byl jediný způsob, jak to konečně zarazit.
