Článek
Tento příběh je těžké i jen vyprávět, protože stále cítím ten vztek a bezmoc, které mě v tu chvíli zaplavily. Jako čerstvá matka jsem byla velmi opatrná, co se týče návštěv a péče o naši malou dcerku. Jasně jsme stanovili pravidla: žádné líbání, důkladná hygiena rukou, prostě běžné postupy pro ochranu tak malého miminka. Moje teta Zuzana, sestra mé matky, byla ale vždycky… panovačná. Vždycky si myslela, že ví všechno nejlépe.
Minulý víkend k nám přišla na návštěvu. Od chvíle, kdy vešla do dveří, neustále opakovala, jak by naší malé slušely náušničky. „Byla by to taková malá princezna! Musíme jí co nejdřív nechat píchnout ouška,“ cvrlikala a já jsem cítila, jak se ve mně vaří krev. Několikrát jsem jí slušně, ale pevně odpověděla: „Zuzko, o tom jsme se už bavili. Zatím ne. Možná až bude starší a bude si je sama přát. Je to její tělo.“
Očividně pro ni moje „ne“ znamenalo jen „zeptej se za chvíli znovu“ nebo, jak se ukázalo, „neptej se a prostě to udělej“.
Potřebovala jsem si na chvíli odpočinout a dát si rychlou sprchu. V obýváku seděla moje maminka a teta a dívaly se na spící dcerku. Cítila jsem se naprosto bezpečně, když jsem ji nechávala s nimi. Ta chvilka ve sprše, ten pocit horké vody na unavených zádech, byl pro mě jako malý luxus. Netušila jsem, jaká hrůza se mezitím odehrává o pár metrů dál.
Když jsem vyšla z koupelny, uslyšela jsem, jak moje dcera pláče. Nebyl to ten obvyklý pláč z hladu nebo únavy. Byl to ostrý, bolestivý pláč, který každá matka okamžitě pozná. Vběhla jsem do obývacího pokoje. Moje matka stála v rohu, s rukou na ústech a s výrazem naprostého zděšení. Moje teta držela mou plačící dceru v náručí a na jejím ušním lalůčku jsem uviděla drobný třpyt zlata.
„Překvapení!“ řekla teta hrdě, jako by právě vykonala ten nejlepší skutek na světě. „Zařídila jsem to. Přinesla jsem sadu od kamarádky. Skoro nic necítila.“
V tu chvíli jsem ztratila veškerou kontrolu. Nevím, co přesně jsem křičela, ale pamatuji si ten pocit ohnivého vzteku, který mnou projel. „Co sis to dovolila?! Jaké ti to dává právo?! To je moje dítě, ne tvoje panenka na hraní!“ opakovala jsem stále dokola. Moje matka byla stejně v šoku jako já a okamžitě se mě zastala. Zjistila, že teta si tu „nastřelovací pistoli“ přinesla tajně v kabelce a čekala na chvíli, kdy budu pryč.
Bez dalšího slova jsme dceru oblékly a jely na dětskou pohotovost. Celou cestu jsem se třásla a modlila se, aby z toho neměla infekci. Lékař byl zděšený, když slyšel, že jí někdo propíchl uši doma, nesterilní pistolí. Naštěstí se zdálo, že je vše v pořádku, ale ten strach a stres nám už nikdo nevezme.
Druhý den, když jsem se trochu uklidnila, jsem tetě zavolala. S ledovým klidem jsem jí oznámila, že na dohlednou dobu nemá povoleno se k nám ani k naší dceři přiblížit.
Samozřejmě, že se rozplakala. Ale ne lítostí. Sebe lítostí. Zavolala mé matce a stěžovala si, jak jsou „dnešní děti tak dramatické“ a že se „jen snažila sblížit se svou neteří“.
Ne. To nebyla snaha o sblížení. Sblížení se nevytváří tím, že bez souhlasu narušíte tělo mého dítěte.
To není projev lásky. To je projev sobectví.
To není sbližování. To je napadení. A to jí nikdy neodpustím.
Moje matka s mým rozhodnutím naprosto souhlasí a náš vztah se sestrou je teď na bodu mrazu.
Někteří v širší rodině si šeptají, že přeháním. Ale já vím, že jsem udělala správnou věc.
Moje dcera není doplněk, který se má zdobit podle představ ostatních. Je to lidská bytost a já budu její tělo a její hranice bránit za každou cenu. I před vlastní rodinou.
