Článek
Všechno to začalo dnes ráno, jako každé jiné. Vypravila jsem svou nejmladší desetiletou sestru do školy a ujistila se, že ta čtrnáctiletá stihla svůj autobus. Když jsem se vrátila domů, do tichého bytu, svlékla jsem se a plánovala si dát sprchu, než začnu s vlastními povinnostmi. Právě když jsem se chystala vkročit do koupelny, ozvalo se hlasité a naléhavé bušení na dveře.
Byla to policie. Zeptali se, jestli je můj bratr Adam doma. Přikývla jsem. Vtrhli dovnitř, zamířili rovnou do jeho ložnice a zatkli ho. Všechno se odehrálo tak rychle, jako ve zlém snu. Jediné, co nám dokázali říct, bylo, že jde o vloupání. Moje matka spěchala domů z práce a otec vyrazil ze svého domu, jelikož jsou rozvedení. Odvedli ho a prohledali nám dům.
A tehdy začalo to pravé peklo. Policisté vnesli z jeho pokoje několik krabic s věcmi a požádali nás, abychom identifikovali několik párů spodního prádla a erotických pomůcek, které našli v jeho pokoji, a také nejméně pět peněženek. Několik kusů spodního prádla patřilo mně nebo mým sestrám, ale většina byla naprosto cizí a nikdy jsme je neviděly. Peněženky nebyly jeho ani naše.
Je teď pět odpoledne a já jsem doma se sestrami, zatímco moji rodiče řeší situaci s ním na stanici. Jsem traumatizovaná. Musela jsem se dívat, jak ho spoutávají, jak nám obracejí celý dům vzhůru nohama a musela jsem identifikovat ty nechutné věci, které měl ve své vlastní ložnici. Jsem tak neuvěřitelně naštvaná, zklamaná a cítím tolik studu. Bydlíme v malé vesnici a zprávy se tu šíří rychle. Mám pocit, že už nikdy nebudu moci vyjít z domu.
Nenávidím ho. Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu, ale nenávidím ho. Takto narušit něčí soukromí je nechutné, vniknout do cizího domu a brát věci. Je odporný. Nemyslím si, že se na něj ještě někdy dokážu podívat stejně. Byl to dobrý kluk, byl tak vtipný a staral se o své sestry.
Ale teď ho nenávidím. Nenávidím svého vlastního bratra. A myslím, že to tak bude navždy.
Druhý den ráno nám bylo řečeno, že bude obviněn z jedné ze tří vloupání. Z jedné je v podstatě zproštěn, protože jsme byli na dovolené, a na druhou má alibi od mého otce (můj otec má kamerový záznam a může dokázat, že tu noc nikdy neopustil dům), ale měl u sebe věci ze všech tří domů, takže je pravděpodobné, že to neudělal sám a byl to předem naplánovaný čin.
Měl své slyšení. Přiznal se k jedné z nich a k ostatním dvěma loupežím se po poradě se svým právníkem nepřiznal. Soudce řekl, že neměl být držen celou noc a měl být propuštěn na kauci, takže se postarali, aby jeho slyšení proběhlo co nejdříve. Předložili malé množství důkazů a moje máma stále říká, že jí věci nesedí. (např. byl nalezen žebřík vedoucí k oknu, ale vetřelec vešel zadními dveřmi, v jeho pokoji byla nalezena peněženka obsahující pět tisíc a klíč od zadních dveří s ručně psaným vzkazem „Klíč od zadních dveří“.)
Také odhalili, že dům, ke kterému se přiznal, je dům jeho nejlepšího kamaráda a byl vykraden o víkendu, kdy byli všichni na dovolené. Právní tým mého bratra má dojem, že ho jeho kamarád z nějakého důvodu zaplatil, aby to udělal (mohli si nárokovat pojištění domu, nebo se syn chtěl pomstít své rodině). Přivedli jeho kamaráda k výslechu s podezřením, že mému bratrovi dal klíč, peněženku a peníze před vloupáním nebo je nechal na zahradě (protože na kamerovém záznamu můj bratr pár minut prohledával zahradu, než vešel do domu). Žádný z důkazů nedává smysl.
Celý příběh se zamotává a já už nevím, čemu mám věřit. Nenávist, kterou jsem cítila včera, se mísí se zmatkem a strachem. Co se to s mým bratrem stalo? A kdo je ten jeho takzvaný nejlepší kamarád? Náš život se proměnil v detektivku, ve které nikdo z nás nechtěl hrát.
