Článek
Vím, že na internetu se často sdílí jen negativní příběhy. Hádky, zrada, bolest. I já jsem často jen tichým pozorovatelem těchto dramat. Ale dnes jsem se rozhodla podělit se o něco hezkého, o něco, co mi dalo naději. Doufám, že můj příběh někomu zlepší den, stejně jako můj manžel zlepšil ten můj. Je to jednoduchý příběh, ale pro mě znamená celý svět a doufám, že si ho můj manžel přečte.
S manželem jsme spolu od střední školy a před sedmi měsíci se nám narodilo naše první, vytoužené miminko. Jsme neskutečně šťastní, ale nebudu lhát, je to i velmi náročné. Zvláště finančně. Žijeme z jedné výplaty a počítáme každou korunu. Drahé večeře, dárky a luxus jsou pro nás momentálně jen vzdáleným snem.
Když se blížil svatý Valentýn, nečekala jsem vůbec nic. Věděla jsem, že si nemůžeme dovolit žádné velké oslavy. Přesto jsem v sobě měla malou, tajnou touhu po nějakém romantickém gestu. Ráno, když odcházel do práce, jsem ho s trochou ostychu poprosila: „Miláčku, mohl bys mi, prosím, cestou z práce koupit jen jeden malý balonek? Nic víc nechci, jen takovou maličkost pro radost.“
Celý den jsem na nic jiného nemyslela. Těšila jsem se na ten jeden malý balonek. Večer jsem sebe i naše miminko hezky oblékla, abychom ho přivítaly. Chtěla jsem, aby i přes naši situaci cítil, že je to pro nás výjimečný večer.
Když se ozval klíč v zámku, srdce mi poskočilo. A pak vešel dovnitř. V jedné ruce držel obrovskou kytici rudých růží. V druhé ruce obrovský, lesklý fóliový balonek ve tvaru srdce, který byl skoro větší než naše dítě. A k tomu bonboniéru s karamelovými čokoládkami a lahev našeho oblíbeného červeného vína.
Zůstala jsem stát jako opařená. Moje první myšlenka, musím se přiznat, nebyla čistá radost, ale panika. „Kolik to všechno stálo? Můžeme si to dovolit?“ prolétlo mi hlavou. Musel vidět ten strach v mých očích.
Usmál se tím svým něžným úsměvem, přešel ke mně, políbil mě a řekl větu, která mi vehnala slzy do očí. „O peníze si nedělej starosti, ty nech na mně. Jen si to užij, protože za to stojíš.“
V tu chvíli se veškerý můj strach a stres rozplynuly. Cítila jsem se jako ta nejmilovanější žena na světě. Podal balonek našemu miminku, které se ho nejdřív bálo, ale pak ho naprosto fascinoval malý klip, který balonek držel. To nás oba rozesmálo.
Ten večer jsme strávili tím nejkrásnějším možným způsobem. Když jsme uložili malého ke spánku, otevřeli jsme si to víno. Z police jsme vytáhli staré puzzle, které jsme si koupili kdysi dávno a nikdy jsme na něj neměli čas.
Seděli jsme na podlaze v obýváku, popíjeli víno, povídali si a skládali ten obrázek. Bez televize, bez telefonů. Jen my dva. Bylo to, jako bychom se vrátili v čase, do doby, kdy jsme spolu teprve začínali.
Byl to jeden z nejlepších večerů mého života.
A nebylo to kvůli těm drahým růžím nebo velkému balonku, i když to bylo nádherné gesto.
Bylo to kvůli těm slovům. „Protože za to stojíš.“
Bylo to kvůli tomu tichému večeru, který patřil jen nám.
Ukázal mi, že skutečná romantika není o penězích. Je to o tom, dát tomu druhému pocit, že je výjimečný, milovaný a že na něm záleží.
A za to mu nikdy nepřestanu být vděčná.
