Článek
S Helenou nás pojí léta přátelství. I přes třináctiletý věkový rozdíl jsme si vždycky rozuměly. Když jsem ještě bydlela v Olomouci, byly jsme nerozlučná dvojka. Věděla jsem o jejích démonech, o špatných vztazích, které ji zlomily, i o jejím následném rozhodnutí, že už s žádným chlapem nechce nic mít.
A pak se na jedné oslavě zjevně odnikud objevil Petr. Bratranec nějaké naší společné známé. Helena s ním prohodila pár slov a byla ztracená. Zamilovala se do něj s intenzitou, jakou jsem u ní nikdy neviděla. Problém byl, že on o tom neměl ani tušení.
Krátce nato jsem se přestěhovala za prací do Prahy. Zůstaly jsme v kontaktu přes telefon. A právě tehdy se Helenin příběh začal ubírat podivným směrem. Vyprávěla mi, jak je jejich láska s Petrem čím dál silnější, ale že jim v cestě stojí jeho zlá a majetnická exmanželka.
Ty telefonáty byly čím dál bizarnější a já se přiznám, že jsem se začala stahovat. Něco mi na tom nesedělo. Cítila jsem, že se Helena propadá do světa, kterému nerozumím a který mě trochu děsí.
Tento týden mě pracovní povinnosti zavedly zpět do Olomouce. Sešly jsme se na kafe a Helena na mě vybalila tu novinku. Celá zářila. „Představ si, Ivo, my se s Petrem příští týden bereme! Konečně jsme tu jeho ex porazili a můžeme být spolu!“
Pak vytáhla mobil. Ukázala mi fotky nádherné novostavby za městem, kterou jí prý Petr koupil. Fotky dvou nádherných koní, které jí dal jako předsvatební dar. A nakonec fotku sebe sama v dechberoucích svatebních šatech.
S úsměvem mi oznámila, že obřad bude na zámku v Náměšti na Hané a že jsem samozřejmě zvaná. Jako třešničku na dortu pak utrousila, že Petr je úspěšný podnikatel v developmentu. Milionář.
Poslouchala jsem ji, usmívala se, ale v hlavě mi řval alarm. Něco bylo špatně. Když jsem ji doprovodila domů do její malé, zakouřené garsonky v paneláku, můj neklid ještě zesílil. Nikde ani stopa po stěhování. A když si ode mě půjčovala stovku na nákup, protože jí prý ještě nepřišla výplata, bylo mi jasné, že tady něco nehraje.
Večer jsem nemohla spát. Sedla jsem k notebooku a začala pátrat. Tu vilu z fotky jsem našla na Sreality.cz. Byla stále na prodej. Ty koně? Patřili agroturistické farmě kousek za Olomoucí, která nabízela vyjížďky pro veřejnost.
S bušícím srdcem jsem udělala poslední krok. Zavolala jsem na recepci zámku v Náměšti. Milá paní mi po chvilce hledání v rezervačním systému suše oznámila, že na dané datum žádnou svatbu na jméno Helena nebo Petr zapsanou nemají.
Položila jsem telefon a rozbrečela se. Nebylo to vzteky. Bylo to z čiré hrůzy a smutku. Moje kamarádka si nevymýšlí. Ona té pohádce doopravdy věří. Žije v dokonalé, propracované iluzi, kterou si sama vystavěla.
A já teď nevím, co mám dělat. Mám ji konfrontovat s důkazy a riskovat, že se mi zhroutí před očima? Mám varovat toho chudáka Petra, který o své nastávající a jejich svatbě zjevně nemá ani páru? Nebo mám mlčet a doufat, že se z toho nějak sama dostane?
Jak pomůžete člověku, který si nemyslí, že pomoc potřebuje? Stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života a bojím se, že ať udělám cokoliv, bude to špatně.
Byli jste někdy svědkem situace, kdy jste nevěděli, jak pomoci svému blízkému? Podělte se o své zkušenosti na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy už jen vědomí, že v tom nejsme sami, pomáhá.
