Článek
Všechno bylo tiché. Vzduch voněl kávou, kterou jsem si právě připravila, a první ranní paprsky se nesměle draly přes žaluzie. Náš šestiletý syn ještě klidně spal ve svém pokoji. Šla jsem do obýváku, abych probudila svého manžela, který v noci usnul na gauči u televize. Položila jsem mu ruku na rameno a zašeptala jeho jméno. Ale on nereagoval. Jeho kůže byla chladná. V tu chvíli se zastavil čas, svět se proměnil v tichý, šedivý šum a já jsem pochopila, že se už nikdy neprobudí. Ten křik, který se mi dral z plic, jsem udusila dlaní, abych nevzbudila našeho syna.
V panice a šoku, který otupil všechny mé smysly, jsem zavolala záchranku. Věděla jsem, že je pozdě, ale část mého mozku odmítala přijmout realitu. Vše, co následovalo, si pamatuji jen jako rozmazanou šmouhu. Lékaři, potvrzení smrti, pohřební služba. A pak ten nejtěžší úkol ze všech: vysvětlit našemu malému chlapci, že tatínek už se nikdy nevrátí. Ten den se můj život, jak jsem ho znala, rozpadl na prach.
Ještě ten samý den jsem se sešla s jeho rodiči a bratrem. Seděli jsme spolu, sjednoceni v tichém, drtivém zármutku, a snažili se naplánovat rozloučení. Můj manžel byl tichý, skromný člověk. Nesnášel velké oslavy a pozornost. Shodli jsme se, že jeho pohřeb musí být přesně takový – malý, soukromý, jen pro ty, kteří ho skutečně znali a milovali. Byla to naše společná potřeba, způsob, jak uctít jeho památku v klidu a s důstojností.
Druhý den do města přijela moje matka. Místo toho, aby mě jen objala a nechala mě plakat, začala okamžitě organizovat. Její první starost nebyla o mě nebo o mého syna, ale o její sociální kruh. Když jsem jí vysvětlila naše přání ohledně malého, soukromého pohřbu, jen mávla rukou a s naprostou samozřejmostí pronesla větu, která mě šokovala.
„Ale moje kamarádky se budou zlobit, když ti nebudou moci přijít něco říct a podpořit tě,“ řekla, jako by mluvila o nějaké narozeninové oslavě. „Už jsem jim volala a řekla jim, co se stalo. Očekávají, že budou moct přijít.“ Byly to ženy, které jsem sotva znala a které mého manžela nikdy v životě neviděly. V tu chvíli jsem ale neměla sílu na hádku. Jen jsem mlčela a doufala, že pochopí mé ticho jako prosbu.
Nepochopila. O dva dny později, když jsem mířila do pohřebního ústavu, abych dokončila plány, mě zastavila mezi dveřmi. „Až tam budeš mluvit s tím zařizovatelem,“ řekla mi věcně, „ujisti se, že tam bude vyhrazená sekce pro mě a mé přátele. Abychom měli kde sedět.“ Zírala jsem na ni v němém úžasu. Rezervace na pohřeb? Kdo to kdy slyšel? V tu chvíli mi došlo, že pro ni to není pohřeb mého manžela. Je to společenská událost.
Její necitlivost dosáhla vrcholu dnes ráno. Zavolala mi, aby mi oznámila, že pár jejích kamarádek přijde pozdě. A pak dodala, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě: „A vím, že tu jednu z nich, Janu, nemáš ráda, ale chtěla jsem ti jen připomenout, že je šílená, jen když je opilá.“ Byla jsem zrovna uprostřed psaní smuteční řeči. Zmohla jsem se jen na tiché: „Mami, prosím…“
Snažila jsem se jí jemně vysvětlit, že na pohřbu budu truchlit a nebudu mít sílu ani náladu dělat hostitelku jejím přátelům. Tvářila se šokovaně, že bych si vůbec dovolila něco takového říct. Že jsem nevděčná za tu „podporu“, kterou mi tak velkoryse organizuje. Nechápala to. Nebo spíš, nechtěla to chápat.
A já jsem konečně pochopila její motivaci. Nešlo o mě. Šlo o ni. Chtěla se předvést před svými kamarádkami jako dokonalá, starostlivá matka, která stojí po boku své truchlící dcery. Já a můj mrtvý manžel jsme byli jen rekvizity v jejím osobním dramatu. Můj zármutek byl pro ni jen nástroj, jak získat pozornost a soucit ostatních.
Ta myšlenka byla tak ošklivá, že se mi udělalo fyzicky zle. Nechci její kamarádky na pohřbu. Je mi jedno, jestli se budou zlobit. Vím, že to je nesmysl. Nikdo normální se nezlobí, když rodina požádá o soukromý pohřeb. Vím, že mě bude chtít tahat stranou, abych si potřásla rukou s cizími lidmi a přijímala jejich fráze o soustrasti. Ale já na to tentokrát nemám sílu.
Pohřeb začíná za hodinu a půl. První hodina je jen pro nejbližší rodinu. Můj žaludek je stažený úzkostí. Situaci komplikuje i fakt, že pohřeb mého muže mi vyčerpal veškeré úspory. Už jsem musela požádat kamarádku, aby nám tento týden koupila jídlo, což pro mě bylo naprosto ponižující. Myšlenka na další výdaje nebo na to, že se budu muset přetvařovat, je nesnesitelná.
Naštěstí mám tu kamarádku. Je to můj anděl strážný. Právě jsem jí poslala zprávu a vysvětlila jí situaci s mou matkou. Její odpověď byla okamžitá: „Neříkej ani slovo. Rozumím. Postarám se o ni. Ty se soustřeď jen na sebe a na syna.“ Ten pocit úlevy byl nepopsatelný.
Dnes bude nejtěžší den mého života. Budu muset pohřbít svého manžela a lásku svého života. A zároveň budu muset čelit sobeckosti své vlastní matky. Ale díky mé kamarádce vím, že na to nebudu úplně sama.
