Článek
Vždycky jsem věděla, jak se bude jmenovat moje dcera. Už od svých dvanácti let, kdy jsem si to jméno přečetla v jedné staré knize, jsem byla zamilovaná do jména Eliana. Je jedinečné, ženské a pro mě vždycky mělo zvláštní kouzlo. Moji přátelé a rodina to o mně věděli odjakživa. Na střední škole si dokonce ze mě dělali legraci a žertem si „rezervovali“ pro své budoucí děti prostřední jména, která by se k Elianě hodila. Bylo to prostě dané: až budu mít jednou holčičku, bude to Eliana.
Osud tomu chtěl, že se mi sen brzy splní. Jsem v osmém měsíci a nemůžu se dočkat, až svou malou Elianu budu držet v náručí. Všechno by bylo dokonalé, nebýt mé sestřenice Silvie. Ta před pár měsíci také nečekaně otěhotněla a nedávno oznámila, že čeká holčičku. Měla jsem za ni upřímnou radost. Těšila jsem se, že naše dcery budou vyrůstat spolu jako nejlepší kamarádky.
Minulý týden se u nás konala oslava pro miminko, takzvaný „baby shower“. Atmosféra byla skvělá, plná smíchu a radosti. Jedna z mých tet se mě zeptala, jestli už máme oficiálně vybrané jméno. S úsměvem jsem hrdě oznámila: „Ano, bude to Eliana.“
V tu chvíli moje sestřenice ztuhla. Odložila sklenici s vodou a její obličej nabral tvrdý, nesmlouvavý výraz. Před všemi přítomnými, před celou naší rodinou, pronesla větu, která mi vyrazila dech.
„Ne, to teda nebude,“ řekla ledově. „To jméno používám já. Už jsem to řekla mámě i všem v práci. Nemůžeš ho použít.“
Zůstala jsem na ni zírat v naprostém šoku. Myslela jsem si, že je to nějaký podivný, nepovedený vtip. Ale ona pokračovala s vážnou tváří.
Snažila jsem se zachovat klid. „Silvie, o čem to mluvíš?“ řekla jsem. „To jméno mám vybrané od dvanácti let. Vždyť jsi se mi za něj na střední smála a říkala, jak je staromódní!“
„Na tom nezáleží,“ odsekla. „Já jsem to teď řekla první, když jsme obě těhotné. Takže je moje.“
Než jsem stačila cokoli dalšího říct, do situace se vložila její matka, moje teta. S falešným, konejšivým úsměvem ke mně přistoupila. „Ivonko, prosím tě, nech jí ho. Vždyť víš, jak je teď v těhotenství citlivá. Ty jsi tak rozumná, určitě si můžeš vybrat jakékoli jiné krásné jméno.“
V tu chvíli se ve mně vařila krev. Cítila jsem se zrazená, ponížená a naprosto nepochopená. Podívala jsem se na svou sestřenici a pak na svou tetu. Moje trpělivost byla u konce.
„Ne,“ řekla jsem pevně a zřetelně, aby to slyšel celý stůl. „Nebudu vybírat jiné jméno pro dceru, na kterou čekám celý svůj dospělý život, jen proto, že si moje sestřenice na poslední chvíli něco usmyslela.“
Otočila jsem se k Silvii. „Jestli ho chceš použít taky, klidně si posluž. Ale já své rozhodnutí měnit nebudu. Pokud budeme mít v rodině dvě Eliany, bude to jen a jen tvoje zásluha a tvoje ostuda.“
Oslava skončila v trapném tichu. Od té doby je v naší rodině válka. Silvie a její matka se mnou nemluví. Ostatní příbuzní mi volají a snaží se mě přemluvit, abych „byla ta chytřejší“ a „udržela klid v rodině“. Ale já už nechci ustupovat.
Nejde tu jen o jméno. Jde o princip. Jde o respekt k mým snům a mým rozhodnutím.
Jsem opravdu ten nejhorší člověk, když odmítám obětovat jméno své dcery pro klid své drzé a sobecké sestřenice?
