Článek
Všechno bylo zařízené do posledního detailu. Letenky do Říma, butikový hotel s terasou a výhledem na Forum Romanum, rezervace v restauraci, o které jsem básnila měsíce. Karel se tvářil jako nejpozornější manžel na světě. Nosil mi květiny, skládal komplimenty a při večeři mi hleděl do očí tak, že by mu tu zamilovanost uvěřila i porota v Haagu. Já, hloupá, jsem mu to věřila taky. Připadala jsem si jako Julia Roberts v hezčí verzi Pretty Woman. Naše manželství posledního půl roku skřípalo, byli jsme spíš spolubydlící a manažeři rodinného provozu než partneři. Myslela jsem, že tenhle výlet je jeho snahou všechno napravit, restartovat náš vztah a znovu najít to, co nás kdysi spojilo.
První dva dny byly skutečně jako z filmu. Procházeli jsme se ruku v ruce úzkými uličkami, házeli mince do Fontány di Trevi a smáli se nad sklenkou prosecca. Cítila jsem, jak se mi do žil vrací naděje. Možná jsme to ještě mohli zachránit. Možná to byla jen krize, kterou teď konečně překonáme. Karel byl pozorný, vtipný, byl to zase ten muž, do kterého jsem se před dvanácti lety zamilovala. Dokonce mi sám od sebe navrhl, že si vezme na starost všechny platby, ať si prý „odpočinu od starostí“ a dal mi svou zlatou kreditní kartu, ať ji mám u sebe, kdybych si chtěla koupit nějakou drobnost. Brala jsem to jako projev důvěry a velkorysosti.
Třetí večer naší pohádky jsme se vrátili z večeře, lehce ovínění a šťastní. Šla jsem se osprchovat jako první. Když jsem se v županu vrátila do pokoje, Karel si zrovna odskočil do koupelny. Na posteli nechal ležet svůj odemčený telefon. Nikdy jsem mu do mobilu nelezla, ctila jsem jeho soukromí jako nedotknutelnou mantru. Ale na displeji svítila růžová ikonka aplikace, kterou jsem až moc dobře znala od svých rozvedených kamarádek. Tinder. A pod ní notifikace: „Máte nový shodný protějšek!“ Srdce mi spadlo do žaludku a pak se rozbušilo tak, že jsem měla pocit, že mi prorazí hrudní koš.
Ruce se mi třásly, ale zvědavost byla silnější než všechny mé zásady dohromady. Připadala jsem si špinavě, jako zloděj, ale musela jsem. Otevřela jsem to. A tam byl. Karlův profil. Fotka, na které se usmíval na jedné z našich předchozích dovolených, fotka, kterou jsem mu sama dělala. A pod ní text: „Karel, 42, rozvedený. Hledám někoho, kdo nebere život příliš vážně a umí si užívat.“ Rozvedený. To slovo mě praštilo do očí jako kladivo. On už se se mnou v hlavě rozvedl. Tenhle výlet nebyl o záchraně manželství. Byl to jen poslední tanec, divadlo pro mě, zatímco on už si připravoval půdu pro svůj další život.
V tu chvíli se mi neudělalo zle. Nechtělo se mi brečet ani křičet. Místo toho mě zaplavil naprosto ledový, křišťálově čistý klid. Všechno do sebe zapadlo. Ty jeho pozdní příchody z „práce“, ty „služební cesty“ o víkendech, ta jeho podrážděnost a odtažitost. Já jsem si myslela, že má krizi středního věku nebo problémy v práci. A on si mezitím jen připravoval půdu pro hladký přechod k další. Cítila jsem se ponížená, oklamaná a neuvěřitelně hloupá. Ale taky odhodlaná.
Zavřela jsem aplikaci, položila telefon přesně tak, jak byl, a odešla na terasu. Dívala jsem se na osvětlené antické památky a poprvé po deseti letech jsem ve svém manželství viděla naprosto jasně. A věděla jsem, co udělám. Žádné scény, žádné výčitky. To by bylo pod mou úroveň. Karel si zasloužil lekci, na kterou nikdy nezapomene. A já si zasloužila bolestné. Velmi štědré bolestné.
Druhý den ráno jsem byla jako vyměněná. Zářila jsem, smála se a navrhla jsem, že bychom si mohli dát „den pro sebe“. On ať si jde po svých památkách, které ho tak zajímají, a já si prý projdu obchody. „Vždyť víš, že tě ty moje nákupy nebaví,“ řekla jsem sladce. Souhlasil, byl rád, že má klid. S úsměvem mi připomněl, že mám jeho kartu, ať si „udělám radost“. Slíbila jsem, že si koupím jen nějakou drobnost.
Zatímco on se potil u Kolosea, já jsem se procházela po Via Condotti, nejslavnější nákupní ulici v Římě. Mířila jsem najisto. Zašla jsem do Prady a koupila si kabelku, na kterou jsem se chodila dívat do Pařížské ulice jako do galerie. Pak jsem pokračovala k Guccimu pro další, tentokrát v barvě, která se mi hodila k novým lodičkám. U Fendiho jsem si vybrala tu nejdražší, co měli ve výloze, a přidala k ní i peněženku. Necítila jsem žádnou vinu. Každé pípnutí terminálu bylo jako malý balzám na mou pošlapanou duši. Bylo to absurdní, dětinské, ale v tu chvíli mi to dávalo dokonalý smysl. Každá taška byla cihlou v nové zdi, kterou jsem stavěla kolem svého starého života.
Večer jsem se vrátila do hotelu, kde na mě čekal s kyticí a úsměvem. Ten mu ale zmrzl, když uviděl ty tři obrovské papírové tašky s luxusními logy. A úplně se rozplynul, když mu na mobil přišla SMS z banky o zůstatku na účtu. „Co to má znamenat?! Tys utratila přes deset tisíc eur! Zbláznila ses?“ křičel a mával mi telefonem před obličejem.
S klidem jsem si sedla do křesla, položila si jednu z nových kabelek na klín, nalila si sklenku vína a podala mu svůj telefon s otevřeným profilem na Tinderu. „Nezbláznila, Karle. Jen jsem si vybrala bolestné. Ber to jako investici do mého nového, samostatného a velmi elegantního života. A teď, jestli dovolíš, půjdu si zavolat na recepci o oddělené pokoje. Předpokládám, že to půjde na tebe, když jsi takový gentleman, co hledá zábavu.“ Ten výraz v jeho tváři, ta směs šoku, vzteku a ponížení, byl lepší než všechny památky v Římě dohromady.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
