Článek
Celé dny pod spalujícím sluncem. Ta práce byla peklo. Když jsem pak jednou na internetu uviděl obrázek Prahy a toho sladkého, voňavého pečiva, věděl jsem, že to je můj cíl. Pro vás je to turistická atrakce. Pro mě to byla vstupenka do ráje. A já jsem ten ráj miloval.
Byl jsem tu sám, a tak jsem zkusil seznamku. A tam jsem ji našel. Simonu. Její profil byl plný fotek s koňmi. Byla to koňačka. Krásná, blonďatá, s očima modrýma jako moře u Varadera. A já jsem se zamiloval.
Naše první rande bylo v pizzerii. Chtěl jsem, abychom si dali každý půlku, abychom ochutnali víc druhů. Ona se jen usmála a řekla: „Já sním celou sama.“ Když přišel účet, čekal jsem, že se budeme dělit. Jen se na mě podívala a s naprostou samozřejmostí očekávala, že to zaplatím celé. Nevadilo mi to. Jsem muž. Chci se o ženu postarat.
Na druhé rande jsme šli do kina. „Já chci ten největší popcorn,“ řekla. A já jí ho koupil. Ale když jsem se k ní v přítmí sálu naklonil, abych jí dal pusu, ucukla. Neřekla přímo, že je panna. Jen zašeptala: „Na tohle je ještě brzy. Chci, aby to bylo… výjimečné.“ A já, vychovaný v kultuře, kde jsou tyto věci posvátné, jsem to pochopil. A respektoval jsem to. O to víc jsem si jí vážil. Zdála se tak čistá, tak jiná.
Jednou jsem ji vzal za sebou do práce, abych se pochlubil. S hrdostí jsem ji představil kolegům. Zářila tam mezi námi jako princezna. A já jsem jí s velkou parádou udělal ten nejlepší trdelník se zmrzlinou a dal jí ho zadarmo. Mluvil jsem na ni španělsky, zpíval jsem jí kubánské písničky. Ale ona byla nedobytná. Nedovolila mi ani jediný polibek.
Jednou jsme seděli a prohlíželi si můj Instagram. Uviděla fotku mé kamarádky z dětství, se kterou jsem kdysi chodil. I po rozchodu jsme byli skvělí přátelé. „Kdo to je?“ zeptala se Simona chladně. „Jestli chceš být se mnou, tak si ji musíš zablokovat. Nechci, abys měl ve svém životě jiné ženy.“ A já, hlupák, jsem to udělal. Zablokoval jsem si nejlepší kamarádku, kterou jsem znal celý život. Pro holku, kterou jsem znal měsíc.
Byl jsem si jistý, že je ta pravá. Náš vztah jsem bral tak vážně, že jsem se rozhodl pro velký krok. Řekl jsem jí, že bych ji chtěl představit své rodině. Byla nadšená a těšila se. Aby mohli přiletět, vzal jsem si půjčku. Můj bratr, který už má vlastní rodinu, mi přispěl jen malou částí.
Den před tím, než jsem s bratrem odjel do Frankfurtu pro rodiče, měla Simona narozeniny. Všechny peníze už padly na půjčku a na letenky. Byl jsem v obrovském stresu a shonu. Věděl jsem, že má narozeniny, ale neudělal jsem nic. Vůbec nic. Žádná kytka, žádná večeře, ani jsem jí pořádně nepopřál. Prostě jsem to ignoroval. V hlavě jsem si to omlouval tím, že dělám něco mnohem většího pro naši společnou budoucnost. A předpokládal jsem, že to jako empatická žena pochopí.
Rodiče letěli přes půl světa. Ten moment, kdy jsem je na letišti po dvou letech konečně objal, byl nepopsatelný. Brečeli jsme štěstím. Okamžitě jsem vytáhl mobil, udělal si s nimi a s bratrem fotku a poslal jsem ji Simoně. Pod to jsem napsal dlouhou, zamilovanou zprávu, která začínala slovy: „Má lásko, tak už jsou tady! Čekáme jen na tebe, abys byla kompletní součástí naší rodiny. Nemůžu se dočkat, až tě poznají…“
Čekal jsem na odpověď. Minuty ubíhaly a nic. Zpráva se neukazovala jako doručená. Zkusil jsem jí zavolat přes aplikaci. Spojení se přerušilo. Něco bylo špatně. Otevřel jsem její profil, abych se podíval na její fotky, které jsem rodičům tak chtěl ukázat. A pak jsem to uviděl.
„Tento uživatel si vás zablokoval.“
Srdce se mi zastavilo. Zíral jsem na ten nápis a nechápal. To nemůže být pravda. Musí to být nějaká chyba. Zkusil jsem to znovu. Nic. Okamžitě jsem našel profil její nejlepší kamarádky Lenky. Napsal jsem jí: „Ahoj Leni, prosím tě, nevíš, co je se Simonou? Nemůžu se jí dovolat a mám o ni strach.“ Zpráva byla přečtená. A o pár minut později… „Tento uživatel si vás zablokoval.“
Rodiče přiletěli. Místo abych jim představil svou snoubenku, musel jsem jim se slzami v očích vysvětlovat, že žádná není. Že zmizela. Beze slova. Bez jediného vysvětlení. V tu nejšťastnější a zároveň nejhorší chvíli mého života.
Dodnes nevím proč. Nikdy jsem nedostal odpověď. Zmizela z mého života stejně rychle, jako se v něm objevila.
Každý den dál chodím do práce. S úsměvem podávám turistům horké, voňavé trdelníky. A oni netuší, že ten usměvavý kluk z Kuby má v srdci díru, která se asi nikdy nezacelí. A já pořád nechápu. Proč?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
