Článek
Stalo se to, tuším, ve čtvrté třídě na základce. Seděl jsem v lavici s Pavlínou. Byla to taková tichá holka, ale měla jeden velký nešvar – neskutečně opisovala. A to ode mě. Při každé písemce, při každém testu jsem cítil její oči zabodnuté do mého sešitu. A výsledky tomu odpovídaly. Když jsem dostal jedničku, měla ji taky. Když jsem měl dvojku, měla ji taky. Vždycky jsme měli úplně stejné známky. A mě to neuvěřitelně štvalo.
Mohlo by se to zdát jako maličkost, ale pro mě, desetiletého kluka, to byla obrovská nespravedlnost. Já jsem se doma učil, šprtal, zatímco ona si jen počkala a pak to celé opsala. Žalovat se mi nechtělo, to se nedělá. A tak se v mé hlavě zrodil plán. Plán na dokonalou, tichou pomstu.
Nadešel den velké písemky z vlastivědy. Byl to test s kroužkováním odpovědí A, B, C. Já jsem se poctivě naučil všechny hlavní města Evropy, řeky i pohoří. Ale na papír jsem začal kroužkovat naprosté nesmysly. K otázce „Jaké je hlavní město Francie?“ jsem okázale zakroužkoval odpověď „C) Berlín“. U „Která řeka protéká Prahou?“ jsem sebevědomě označil „A) Dunaj“. Cítil jsem, jak mi Pavlína kouká přes rameno a pečlivě kopíruje každou moji chybu.
Můj fígl spočíval v tom, že jsem si u správných odpovědí udělal miniaturní, sotva viditelnou tečku tužkou.
Když jsem měl celý test takhle „špatně“ vyplněný, předstíral jsem, že jsem hotový. Založil jsem si ruce a čekal. Pavlína, spokojená se svým opsaným dílem, se zvedla a šla odevzdat písemku paní učitelce. To byla moje chvíle. V okamžiku, kdy mi zmizela z dohledu, jsem popadl gumu, vygumoval všechny ty špatně zakroužkované odpovědi a rychle zakroužkoval ty správné podle mých tajných teček.
Když se Pavlína vrátila k lavici, viděl jsem jí to na obličeji. Ten šok, to zděšení, když viděla, jak gumuju a přepisuju. Její oči se rozšířily hrůzou. V tu chvíli pochopila. Ale už bylo pozdě.
Abych to zkrátil, ona z té písemky dostala za pět, zatímco já myslím jedna mínus. A aby ta pomsta byla dokonalá, ještě jsem se jí o přestávce zeptal: „Tak co, Pavlíno, jak jsi dopadla?“
Tenhle příběh jsem vyprávěl jen pár lidem. Jeden kamarád mi řekl, že to bylo trochu psychopatické, a já se pak cítil trochu provinile. Ale tenkrát jsem si myslel, že jsem jí jen dal lekci. A myslím, že to aspoň trochu zabralo. Od té doby už ode mě nikdy neopisovala.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
