Článek
Bylo to v devadesátkách, v té zlaté éře, kdy se u nás začaly objevovat první americké fastfoody a my, teenageři, jsme to hltali plnými doušky. Já si přivydělával na brigádě v jednom takovém řetězci s kuřaty, říkejme mu třeba „Kuře snů“. V té době zrovna přecházeli z papírových dárkových poukázek (v hodnotě 100, 200 a 500 korun) na ty moderní plastové kartičky.
A teď to nejdůležitější – měli v tom neuvěřitelný bordel. V systému platilo pravidlo, že pokud zákazník utratil více než polovinu hodnoty papírové poukázky, zbytek mu musela pokladní vrátit v hotovosti. Takže když jste si koupili jídlo za 51 korun a zaplatili stokorunovou poukázkou, dostali jste zpátky 49 korun v hotovosti. Chápete?
Můj manažer, takový unavený chlapík, kterému bylo všechno jedno, měl za úkol všechny ty staré papírové poukázky skartovat. Všem nahlásil, že to udělal. Jenže neudělal. Jednou v noci, když jsem zavíral, jsem v zadní místnosti skladu, úplně zastrčené za krabicemi s kečupem, našel dvě obrovské krabice. Byly plné těch poukázek, které měly být dávno zničené. Krabice plné peněz.
Tak jsem je popadl. Vzal jsem pár velkých černých pytlů na odpadky, naházel do nich ty krabice, a jakože jsem nesl smetí, odnesl jsem je ke kontejnerům za budovou. Až když jsme zavřeli a všichni odešli, vrátil jsem se a ten svůj „poklad“ si z kontejneru zase vyzvedl a odvezl domů. Spočítal jsem to. Bylo tam tisíc pětistovek, tisíc dvoustovek a pět set stokorun. Celkem osm set padesát tisíc korun v dárkových poukázkách bez data platnosti. Můj manažer nikdy neřekl ani slovo. Nemohl. Vždyť je přece týdny předtím „zničil“.
Následující tři roky byly jako jeden velký road trip. Se svou tehdejší přítelkyní jsme objížděli všechny pobočky „Kuřete snů“ po celé republice. Měli jsme to vymyšlené. Věděli jsme, které položky z menu stojí těsně nad polovinu hodnoty poukázky. Třeba malé hranolky stály 29 korun. Tak jsme přišli, objednali dvoje malé hranolky za 58 korun, zaplatili stokorunovou poukázkou a dostali zpátky 42 korun v hotovosti. A ty hranolky jsme často ani nejedli, prostě jsme je vyhodili do nejbližšího koše. Byli jsme takhle schopni objet deset až dvanáct poboček za den.
Po prvním roce jsme začali ty vrácené peníze házet do krabice od bot. A ta se plnila neuvěřitelnou rychlostí.
Za ty peníze jsem si koupil své první auto, ojetou Felicii v perfektním stavu, za 150 tisíc v hotovosti. Cítil jsem se jako král.
Možná si říkáte, že jsem zloděj a podvodník. Možná ano. Ale já toho nelituju. Byla to chyba systému, chyba líného manažera. A já byl jen chytrý, drzý kluk, který využil příležitosti, jaká se naskytne jednou za život. A víte co? Bylo to nejlepší dobrodružství mého mládí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
