Článek
Narozeninová večeře. Pro většinu mých vrstevníků je to vrchol roku. Den, kdy si můžou vybrat svou oblíbenou restauraci, dát si pizzu, burger, nebo cokoliv, na co mají chuť. Pro mě to byl po většinu mého života den plný úzkosti a předstírané radosti. Den, kdy jsem musel s úsměvem jíst jídlo, které z duše nenávidím. A letos jsem se rozhodl, že už toho bylo dost.
Všechno to začalo, když mi bylo sedm. Moje máma se seznámila s mým otčímem a my jsme se sestěhovali a vytvořili novou, „záplatovanou“ rodinu. S ním přišli i jeho dvě děti, moji nevlastní sourozenci Tomáš (nyní 11) a Tereza (12). A s nimi přišly i jejich alergie. Spousta alergií. Oba jsou alergičtí na arašídy a další ořechy. Tomáš má navíc alergii na mléčné výrobky a Tereza na mořské plody a korýše.
Chápu, že alergie jsou vážná věc. Náš domov se okamžitě stal „bezalergenovou zónou“. Zmizela zmrzlina, mléčná čokoláda, pizza se sýrem. Bylo mi sedm a bylo mi to líto, ale rozuměl jsem, že je to pro bezpečí Tomáše a Terezy. Problém ale nastal, když se tato přísná pravidla přenesla i mimo náš domov.
Moji rodiče totiž objevili jednu jedinou restauraci v Praze, která byla schopná vyhovět všem těmto omezením najednou. Je to takový ten „zdravý“ podnik, něco na způsob veganské restaurace, ale ne tak docela. A od toho dne, už je to devět let, jsme nikdy nejedli ani si neobjednali jídlo z žádného jiného místa. Nikdy.
Upřímně, to jídlo nesnáším. Všechno mi tam chutná zvláštně, uměle a bez radosti. Místo klasických hranolků dělají smažené proužky z batátů, které nenávidím, nebo z celeru. Všechny omáčky chutnají po lahůdkovém droždí a burgery jsou z čočky nebo fazolí. Není to jídlo, je to spíš filozofie. A já s tou filozofií nesouhlasím.
Každá oslava, každé narozeniny, každé výročí, každé vysvědčení se slavilo právě tam. Rok co rok, stejné menu, stejné divné chutě. Když jsem byl mladší, snažil jsem se navrhovat jiné restaurace. Našel jsem na internetu podniky, které měly skvěle označené alergeny a kde by se bezpečně najedli všichni. Rodiče se na to ale odmítli i jen podívat. „Máme naši restauraci, je to jednodušší, nebudeme nic riskovat,“ zněla jejich odpověď.
Moje „speciální“ narozeninová večeře tak pro mě nikdy nebyla speciální. Byla to jen další povinnost, další večer, kdy jsem se musel tvářit vděčně za jídlo, které mi nechutnalo. Párkrát jsem se na oslavě tvářil mrzutě a otráveně. Máma mi pak vynadala, ať si spravím náladu a jsem vděčný, že vůbec nějakou oslavu mám, že ne každá rodina si může dovolit jít na večeři do restaurace.
Minulý rok, na mé patnácté narozeniny, pohár přetekl. Pohádal jsem se s mámou a řekl jí, že moje narozeninová večeře by měla být o něčem, co mám rád já, a že už to nechutné jídlo jíst nebudu. Řekla mi, že jsem neuctivý a co mají dělat moji sourozenci. Oponoval jsem, že kromě ořechů mohou být v blízkosti mléka i mořských plodů, že s tím přicházejí do styku všude jinde ve světě. Proč tedy já musím být trestán? Otčím mi řekl, ať si dávám pozor na pusu, že urážím jeho i city jeho dětí.
Ta oslava byla peklo. Seděl jsem tam, v obličeji naštvaný výraz, a rodiče mě neustále napomínali. Tehdy jsem si přísahal, že tohle už nikdy nezažiju. A tak jsem několik měsíců před mými letošními, šestnáctými narozeninami, svolal rodinnou radu.
V klidu jsem jim oznámil, že letos žádnou speciální večeři nechci. Že jsem skončil s rodinnými oslavami narozenin a čehokoliv jiného, pokud to znamená jít zase do té samé restaurace. Řekl jsem jim, že to pro mě není nic speciálního, že to jídlo nenávidím a že raději své narozeniny úplně odignoruju, než abych tam musel znovu jít.
Rodiče tomu nevěřili. Stejně zarezervovali stůl a pozvali zbytek rodiny – babičky, dědečky, tety. Já jsem ale s příbuznými mluvil a vysvětlil jim, jak se cítím. A oni mě pochopili. V den oslavy se v restauraci neukázal nikdo kromě mých rodičů a nevlastních sourozenců. Seděli tam u prázdného stolu sami.
Teď jsou na mě rodiče naštvaní. Jsem prý hrozný, dělám scény a schválnosti. Máma se to snažila otočit na to, že mi vadí nevlastní rodina, což je nesmysl. Vadilo by mi to, i kdyby to byli moji vlastní sourozenci. Kdo chce na své narozeniny jíst něco, co mu nechutná?
Je pátek odpoledne, týden po mých narozeninách, a doma panuje tichá válka. Cítím se provinile, že jsem jim způsobil ostudu, ale zároveň cítím i úlevu. Konečně jsem se za sebe postavil. Jsem opravdu tak hrozný? Jsem nevděčný spratek, jak si asi myslí? Nebo mám prostě jen právo na to, aby můj jediný speciální den v roce byl opravdu můj? Chtěl jsem jen pizzu nebo pořádný burger. Místo toho mám doma napjatou atmosféru. A upřímně nevím, jestli to za to stálo.
