Článek
Jsme s Anetou spolu pět let, rok manželé. Před dvěma lety jsme si koupili náš první malý domek a teď, když plánujeme rodinu, poohlížíme se po něčem větším. Nespěcháme, čekáme na ten pravý.
Včera nám naše realitní makléřka poslala nabídku. Dům, který se zdál být naprosto dokonalý. V ideální lokalitě, velký pozemek, správná velikost a dokonce pod naší cenovou hranicí. Moje žena se do něj zamilovala na první pohled.
Jenže já jsem ten dům poznal. A sevřel se mi žaludek.
Pracuji jako zdravotní bratr v mobilní paliativní péči. Jezdím za pacienty, kteří se rozhodli strávit poslední dny a týdny svého života doma. A v tomto domě, před pár měsíci, žil jeden z mých pacientů.
Když jsem to Anetě řekl, nechápala, v čem je problém. Ale pro mě je ten dům plný vzpomínek. Vzpomínek na mou práci.
Vybavuju si, jak v obýváku připravuju léky. Jak v ložnici provádím vyšetření. Vybavuju si ty noční výjezdy, když mi o půlnoci zoufale volali, že se mu přitížilo. Vybavuju si, jak z toho domu volám záchranku. A nakonec si vybavuju, jak v něm konstatuji smrt.
Moje žena si myslí, že jsem dětinský. Že jakmile se nastěhujeme, uděláme rekonstrukci, vymalujeme a zařídíme si to po svém, tak na to zapomenu. Že si vytvoříme nové, naše vzpomínky.
Ale já vím, že bych nezapomněl.
Dělám tuhle práci čtyři roky. Člověk si samozřejmě časem vytvoří určitý odstup, jinak by se zbláznil. Ale některé případy a pacienti vám prostě utkví v paměti. A tohle byl přesně ten případ.
Nešlo o žádnou traumatickou událost. Byla to očekávaná smrt v domácím prostředí, je to moje každodenní práce. Ale právě proto. Domov má být útočiště. Místo, kam se člověk vrací, aby si od práce odpočinul.
Já bych se ale vracel do práce. Každý den bych chodil po chodbě, která pro mě bude navždy spojená s pachem dezinfekce. Každý den bych usínal v místnosti, kde jsem někoho držel za ruku, když umíral.
Aneta je ale neoblomná. Ten dům splňuje doslova všechny naše požadavky. Nechce o něj přijít kvůli mým „hloupým pocitům“. Nechce jít ani na prohlídku.
A já se teď cítím strašně. Jako bych jí kazil sen. Ale zároveň vím, že v tomhle domě bych nikdy nedokázal být šťastný. Poprvé v našem vztahu stojíme proti sobě a já mám pocit, že vůbec nechápe, čím si v práci procházím a jak moc je pro mě důležité mít místo, které je jen naše. Místo bez duchů.
Dostali jste se někdy do sporu s partnerem, kde vaše hluboké pocity nebo zkušenosti byly označeny za „hloupé“ nebo „dětinské“? Jak jste se s tím vyrovnali? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší překážkou nepochopení od těch nejbližších.
