Článek
Máme dva syny. Čtyřletého Davídka a ročního Tomáška. A právě Tomášek je spouštěčem celé téhle katastrofy. Kdykoliv totiž ten malý andílek dělá něco, co nemá, a my mu řekneme „ne“, okamžitě se na nás podívá svýma velkýma očima a spustí srdceryvný pláč. Je to vlastně strašně roztomilé.
A tak jsme s manželkou, ve snaze vyhnout se těmto malým tragédiím, vymysleli „výchovnou metodu“. Přestali jsme před ním slovo „ne“ používat. Místo toho, když jsme se bavili mezi sebou, začali jsme tomu říkat „to slovo na K“. Jako by to byla ta nejhorší nadávka.
„Prosím tě, neříkej mu to slovo na K, nebo se zase rozbrečí,“ říkali jsme si. Byl to náš malý, hloupý vtip.
Netušili jsme, že mezi námi žije malý špion s ušima jako radary. Náš čtyřletý Davídek.
Před dvěma týdny se Davídek ve školce rozhodl podělit o své zážitky z domova. S naprosto vážnou tváří oznámil paní učitelce a všem svým kamarádům:
„Moje maminka a tatínek na brášku pořád říkají to ošklivé slovo na K. A on pak hrozně pláče.“
Následovalo peklo.
Paní učitelka si zavolala mou ženu na kobereček. Vynadala jí, že jsme příšerní lidé a že vytváříme pro děti toxické prostředí. Manželka se jí snažila koktavě vysvětlit, že jde o obrovské nedorozumění, ale paní učitelka se na ni dívala s neskrývaným opovržením.
A třešnička na dortu? O pár dní později jsme dostali dopis. Někdo na nás anonymně zavolal OSPOD. Pravděpodobně paní učitelka nebo některý z rodičů.
Takže teď, místo abychom si užívali roztomilého pláče našeho syna, vysvětlujeme úředníkům, že nejsme verbální tyrani, ale jenom dva idioti, kterým se jeden rodičovský vtip totálně vymkl z rukou. A celá školka si o nás myslí, že jsme ta nejhorší spodina.
Vymysleli jste někdy nějakou „chytrou“ výchovnou metodu, která se vám naprosto vymkla z rukou? Kdy vaše děti vaše slova pochopily až příliš doslova? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Rodičovství je cesta dlážděná dobrými úmysly a občasnými katastrofami.
