Článek
Často přemýšlím, proč je pro mě tak nesmírně těžké prostě jen tak „něco dělat“. Proč je snazší prosedět celý víkend doma, zírat do telefonu a nechat život plynout někde za oknem. A myslím, že jsem na to přišel. Nebyl jsem takhle stvořen. Byl jsem k tomu vycvičen.
Moji rodiče byli mistři v ignorování. Nebyli zlí. Byli jen pohlceni svými vlastními problémy – stresem v práci, únavou, tichou depresí. A já jsem se naučil, že nejlepší způsob, jak jim nepřidělávat starosti, je nemít žádné potřeby. Nebo je alespoň nedávat najevo. Když dítě pláče a nikdo nepřijde, dříve nebo později plakat přestane. Ne proto, že by bylo šťastné, ale proto, že se naučí, že je to zbytečná námaha.
Vzpomínáte si na bajku o chlapci, který stále křičel „vlk, vlk!“, až mu nakonec nikdo nevěřil, když vlk skutečně přišel? Já jsem se stal jeho pravým opakem. Už po pár pokusech, kdy jsem volal o pomoc a nikdo nereagoval, jsem pochopil. I kdyby mi ten vlk okusoval ruku, naučil jsem se mlčet. Věděl jsem, že pomoc nepřijde, a že samotné volání je bude jen otravovat.
Rodiče si mé ticho mylně vykládali jako spokojenost. „Náš Jakub, to je tak hodný kluk, tichý, bezproblémový.“ A já jsem se snažil tuto iluzi udržovat. Hrabal jsem se tiše ve svém pokoji v Merkuru, později jsem celé hodiny seděl u počítače. Hlavně, abych nikoho nerušil.
Tenhle výcvik si nesu s sebou dodnes. V jednačtyřiceti letech neumím požádat o pomoc. Když se v práci dostanu do úzkých, raději pracuju do noci, než abych se zeptal kolegy. Očekávám, že budu ignorován, a tak se o nic ani nepokouším. Být přehlížen je můj normální stav.
A to je ten důvod, proč dokážu prosedět víkend doma. Bolí to. Ta samota a prázdnota bolí. Ale je to bolest, na kterou jsem zvyklý. Je to známé teritorium. Jít ven, mezi lidi, to je neznámo. To vyžaduje dovednosti, které jsem se nikdy nenaučil. Jak navázat rozhovor? Jak projevit zájem? Jak si říct o to, co chci? To jsou pro mě dovednosti na úrovni jaderné fyziky.
A aby toho nebylo málo, máme dnes dokonalý digitální dudlík. Internet. Sociální sítě. Streamovací služby. Nekonečný proud obsahu, který mě zaměstná a odvede pozornost od té hlodavé bolesti v hrudi. Je mnohem snazší pustit si další díl seriálu na Voyo, než čelit tomu ochromujícímu strachu z odmítnutí při pokusu o skutečný lidský kontakt.
Je to skutečně zákeřný cyklus. V dětství se naučíš ignorovat své potřeby. V dospělosti v tom pokračuješ, protože nic jiného neumíš. Tím pádem si nikdy nerozvineš schopnosti, jak své potřeby naplnit. Jakákoliv drobná prohra – třeba když ti kamarád nezvedne telefon – se stane obrovským důkazem, že nemá cenu to zkoušet. A tak se ještě víc stáhneš do své ulity.
Nejsem líný. Jsem jen unavený z toho, jak celý život bojuju s programem, který mi do hlavy nahrál někdo jiný. A první krok je možná jen tohle. Přiznat si, že ten program existuje.
Závěrečná výzva
Je pro vás také někdy snazší nedělat nic, než čelit světu? Pokud se poznáváte v cyklu ticha, očekávaného zklamání a úniku, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Možná, že když prolomíme ticho společně, zjistíme, že vlk není tak silný, jak jsme si mysleli.
