Článek
Byl to den, na který jsme se se sestrou těšily celé měsíce. Začátek srpna, letiště Václava Havla v Praze a před námi vidina vysněné dovolené v mexickém Cancúnu. Vzduch byl naplněn tím zvláštním vzrušením, které provází každou cestu do neznáma. Měly jsme před sebou dlouhý let s přestupem v Paříži, ale naše nálada byla skvělá a plná očekávání slunce, moře a odpočinku. Nic nenasvědčovalo tomu, že se tento den stane svědkem tiché tragédie, která se mi navždy vryje do paměti.
První část letu z Prahy do Paříže probíhala naprosto normálně. Bylo to rutinní, několikahodinové cestování v utěsněné kabině letadla, kde každý existuje ve svém vlastním malém světě. Lidé spali, četli si, sledovali filmy nebo jen mlčky pozorovali ubíhající mraky pod sebou. V té anonymní masce cestujících jsem si všimla starší paní, která seděla sama o pár řad před námi u okénka. Vypadala křehce, ale klidně. Po většinu cesty jen hleděla ven a zdálo se, že je pohroužená do svých vlastních myšlenek.
Po přistání na letišti Charlese de Gaulla v Paříži nastal obvyklý chaos. Zazněl signál k rozepnutí pásů a všichni se okamžitě zvedli, začali otevírat přihrádky nad hlavami a netrpělivě se tlačit do uličky, jako by každá vteřina navíc v letadle byla nesnesitelným utrpením. I my se sestrou jsme se pomalu posouvaly v davu směrem k východu.
Když jsem procházela kolem řady, kde seděla ta starší paní, všimla jsem si, že se ani nehnula. Byla opřená o okénko a hlavu měla mírně nakloněnou, jako by hluboce spala. V tu chvíli mi hlavou prolétla zvláštní, morbidní myšlenka. „Ta paní tedy musí být unavená, když ji takový hluk nevzbudí. Snad není mrtvá,“ pomyslela jsem si. Okamžitě jsem tu myšlenku zaplašila jako hloupou a nevhodnou. Byla jsem si jistá, že jen tvrdě spí.
Naše navazující letadlo do Cancúnu odlétalo z brány, která se shodou okolností nacházela přímo naproti té, u které jsme právě přistáli. Našly jsme si se sestrou volná místa k sezení s dokonalým výhledem na letadlo, kterým jsme právě přiletěly. Sledovaly jsme, jak z něj vystupují poslední opozdilci a členové posádky. Ale ta starší paní stále seděla na svém místě.
„To je divné,“ prohodila sestra. „Možná čeká na asistenci, aby ji vyzvedli s vozíkem.“ Přikývla jsem. To se zdálo jako nejpravděpodobnější vysvětlení. Čas plynul, my jsme si povídaly o tom, co budeme dělat v Mexiku, ale můj pohled se neustále vracel k oknům letadla. Něco mi na tom tichu kolem jejího sedadla nesedělo.
Asi po deseti minutách se naše domněnky ukázaly jako liché. K bráně nepřijel žádný asistent s vozíkem. Místo toho se u ní tiše a bez jakéhokoliv rozruchu objevil malý letištní vozík se dvěma záchranáři. Rychle a profesionálně vstoupili do nástupního mostu. V tu chvíli se můj pocit neklidu proměnil v chladnou jistotu. Ta myšlenka, kterou jsem měla při vystupování, se mi vrátila s mrazivou intenzitou.
Trvalo to, co se zdálo jako věčnost. Pak se dveře nástupního mostu znovu otevřely. Záchranáři vyjeli ven a před sebou tlačili nosítka. Na nich ležela postava přikrytá dekou až po bradu. Byla to ona. Ta starší paní. Nezavezli ji do terminálu plného lidí. Místo toho zamířili k bočním služebním dveřím, které vedly někam ven, pryč z dohledu zvědavých očí.
Podívaly jsme se se sestrou na sebe. Nemusely jsme říct ani slovo. Obě jsme věděly, čeho jsme se právě staly svědky. Ta scéna byla tak tichá, tak klidná a zároveň tak neskutečně smutná. Všechna radost a těšení se na dovolenou byly v jediném okamžiku pryč. Zůstal jen pocit prázdnoty a šoku.
V tu chvíli kolem nás procházela jedna z letušek z našeho předchozího letu. Moje sestra, která byla vždy odvážnější než já, ji jemně oslovila. „Promiňte, že obtěžuji,“ začala tiše. „Ta starší paní z letadla… je v pořádku?“ Letuška se na nás podívala unavenýma, ale soucitnýma očima. Na její tváři byl vidět profesionální klid, ale i záblesk smutku.
„Bohužel ne, dámy,“ odpověděla ztišeným hlasem. „Paní během letu tiše zemřela. Pravděpodobně ve spánku. Je nám to moc líto.“ Ta slova potvrdila naši nejhorší obavu. Život jednoho člověka skončil jen pár metrů od nás, v kabině plné více než stovky lidí, a nikdo, absolutně nikdo, si toho nevšiml. Zemřela sama, uprostřed davu.
Když jsme o chvíli později nastupovaly do letadla směr Cancún, svět se zdál být jiný. Vzrušení z dovolené bylo pryč, nahradila ho tichá zádumčivost. Dívala jsem se na ostatní cestující, na všechny ty cizí tváře, a poprvé jsem je nevnímala jen jako anonymní spolucestující. Viděla jsem v nich lidi s vlastními příběhy, s vlastními radostmi a starostmi. Lidi, kteří sdílejí jeden křehký prostor vysoko nad zemí.
Celá dovolená v Mexiku byla krásná, ale ten zážitek z pařížského letiště na ni vrhal stín. Obraz té tiché paní u okénka se mi neustále vracel. Stal se pro mě nezapomenutelnou a mrazivou připomínkou toho, jak neuvěřitelně křehký je lidský život. A jak tiše, nečekaně a osaměle může skončit, i když jste obklopeni stovkami dalších lidí.
